Katastrofální podmínky pro integraci v německých školách

Ingrid Königová je ředitelkou základní školy ve Frankfurtu nad Mohanem. Téměř všichni rodiče dětí v její škole mají zkušenost s migrací. Výuka na škole je sotva možná, lokální politika se o problém nezajímá. Nyní hovoří o svých zkušenostech.

Okres Frankfurt nad Mohanem v Griesheimu byl a je sociálně vyčleněnou oblastí již od nepaměti.  Mezi S-Bahnem, magistrálou a průmyslovou zónou pomalu chátrají bývalé podnikové byty železničních zaměstnanců. Budova základní školy Bertholda Otty, chátrá s nimi. V našich třídách je 90 až 100 procent děti migrantů. Němčina těchto dětí nestačí na rozumnou komunikaci ve třídě.

Kromě jazykových potíží situaci zhoršují i katastrofální sociální podmínky, rodiče s mentálními poruchami, alkoholici, lidé, kteří prostě ráno nevstanou. Rovněž i lidé, kteří jsou i přesto, že pracují chudí, protože nedostávají důstojnou mzdu. Mnoho školáků se spoléhá na pomoc sdružení „Arche“, které nabízí snídani a péči o děti, teplý oběd, podporu s domácími úkoly a dary z obchodu s oblečením.

Vždy tu byli lidé s migračním původem, nejprve gastarbeitři z Turecka a Jugoslávie, poté emigranti z Polska, Rumunska a Ruska. Nyní se přidali také migranti ze Sýrie a Afghánistánu. Každá generace přistěhovalců měla své potíže, ale  bylo to zvládnutelné. Ředitelka Königová a její kolegové však pozorují,  jak ochota učit se neustále klesá: to, co jsem mohla dělat s druháky před 20 lety, dnes čtvrťáci sotva zvládají.

Islám se uzavírá vůči naší společnosti

Podle názoru ředitelky Königové má tento vývoj něco společného s radikalizací islámu, s izolací od naší společnosti. Musíme zabránit tomu, aby plně zahalené matky agitovaly a ovlivňovaly děti na školním hřišti. Mnoho rodičů nepodporují děti v tom, aby se doma učili, a rovněž je nevedou k respektu k učiteli, který se snaží třídě něco vysvětlit.

Práce ve skupinkách, individuální výuka – na to za takových podmínek můžete zapomenout. Pouze pět nebo šest dětí, se kterými pracuji, mají skutečnou šanci na dokončení gymnázia; mnoho dalších vyžaduje další financování, aby bylo vůbec připraveno na střední školu.

Místní politici se o nás v určitém okamžiku přestali zajímat. Budova prý ještě není dost zchátralá na to, aby se mohla renovovat. Město se chová, jako bychom nesli za vandalismus vinu – nesmíme však školní areál oplotit. A naše klientela zjevně nebyla po mnoho let dostatečně znevýhodněna, abychom se mohli stát celodenní školou.

Na naší škole lze pozorovat výzvy vzdělávacího systému jako pod lupou: různé byrokratické povinnosti, které číhají na každém rohu, děti, které potřebují hodně stability, péče a vedení, chybějící politická vůle pro nezbytná opatření. A konečně, gigantický integrační problém, který byl příliš dlouho ignorován a který vyžaduje obrovské úsilí, pokud jde o personál a zdroje, má-li být překonán.