Zemřelo 24 lidí – nebo až čtyři tisíce? Pohled německého historika na masakr v Ústí 1945

Ústí nad Labem (německy Aussig an der Elbe) bývalo nenápadným průmyslovým městem v severozápadních Čechách. Vše se změnilo 31. července 1945, kdy zde došlo k krvavému masakru. Od té doby se téměř každá zmínka o tomto městě stává předmětem vášnivých sporů.

Toho dne panovalo v celém regionu dusné letní vedro. Ústí, které bylo po mnichovské dohodě v roce 1938 připojeno k nacistickému Německu, se po bezpodmínečné kapitulaci Wehrmachtu v květnu 1945 opět stalo součástí obnoveného Československa. Horko však nebylo tím jediným, co vyvolávalo neklid. Otec tehdy sedmiletého Josefa Ullricha – nově zapsaného opět jako československý občan – byl varován nadřízenými, aby se ten den vyhnul centru města. Měl tam prý řádit agresivní dav složený z cizích lidí. Otec uposlechl – a přežil. Jeho syn později vzpomínal, jak začátkem srpna spatřil „mrtvá těla v uniformách vojáků plout po Labi“.

Co se tehdy vlastně stalo? V noci před tragédií dorazilo do města, které bylo v letech 1938 až 1945 součástí Sudet, několik set vojáků nově vzniklé československé armády – nešlo však o místní jednotky. Jeden očitý svědek později prohlásil: „Měl jsem dojem, že někde vypustili vězně.“ Přestože bylo ve městě cítit napětí, k násilnostem zatím nedocházelo – ale atmosféra houstla.

Zlom nastal odpoledne, krátce po 15:30, kdy došlo k mohutné explozi v areálu bývalé kabelovny v Krásném Březně (německy Schönpriesen), zhruba dva kilometry od centra. Objekt sloužil jako sklad zbraní a především munice, pocházející ze zbraní Wehrmachtu a jednotek Waffen-SS, které se v regionu vzdaly. Po první detonaci následovala zhruba dvacetiminutová série dalších výbuchů.

V samotném Ústí bylo slyšet dunění a nad obzorem stoupal dým. Co se přesně děje, však nikdo nevěděl – výhled západním směrem blokovala Mariánská skála, která se tyčí asi 120 metrů nad řekou. Přesto – nebo právě proto – začaly téměř současně na několika místech města útoky na německé civilisty, poznatelné podle bílých pásek na rukávu.

„Napadeni byli i ti, kdo nedokázali dostatečně rychle odpovědět česky na otázku ‚Čech nebo Němec?‘,“ píše historik Peter Steinkamp v antologii Místa hrůzy (Primus Verlag, 2003), kterou editoval Gerd R. Ueberschär. Útočníci podle něj jednali „s úmyslem zabíjet“ a používali „hole, latě, železné tyče i střelné zbraně“.

Podle české historičky Kateřiny Lozoviukové si samotná exploze v Krásném Březně vyžádala 27 obětí. Následné útoky si vyžádaly nejméně 18 mrtvých před hlavním nádražím a dalších 24 na mostě a tržišti. Těla některých obětí byla zpopelněna v terezínském krematoriu – zařízení vybudovaném SS v roce 1942 pro oběti ghetta a koncentračního tábora. Další těla byla vhozena do řeky a odnesena proudem.

Kolik lidí skutečně zemřelo, zůstává nejasné. Lozoviuková ve své stati pro Lexikon der Vertreibungen (Böhlau Verlag, 2010) uvádí odhad 80 až 100 obětí. Peter Steinkamp však poukazuje na zásadní rozdíly mezi jednotlivými výklady: zatímco starší německé zdroje hovořily o třech až čtyřech tisících obětí, československé úřady uváděly 24 až 60. Současní čeští historici se shodují na rozmezí 43 až 100, zatímco německé odhady dosahují až 220 mrtvých.

Záhadou zůstává i samotná příčina exploze: šlo o nešťastnou náhodu, vyvolanou horkem a neodborným skladováním munice – nebo o záměrnou provokaci? Jisté je jen to, že tehdejší oficiální tvrzení o sabotáži ze strany německé podzemní organizace Werwolf bylo zcela smyšlené. Tato struktura byla spíše chimérou Heinricha Himmlera než reálnou silou.

Kdo byli pachatelé – a byl masakr plánovaný?

O totožnosti útočníků existují pouze neúplné informace. Vedle příslušníků místního 42. pěšího pluku byli v den útoků v Ústí nad Labem pozorováni také vojáci 28. pluku, kteří do města dorazili o den dříve. Do násilností se podle svědectví zapojili také členové místní policie, jednotlivci z řad Rudé armády, příslušníci Revolučních gard (ozbrojené složky mimo rámec oficiální armády) a civilní obyvatelstvo.

Zůstává nezodpovězenou otázkou, zda šlo o spontánní výbuch násilí v atmosféře poválečného chaosu – nebo o promyšlenou operaci s konkrétním cílem. Někteří historici se přiklánějí k interpretaci, že masakr byl záměrně vyvolaným incidentem, jehož účelem bylo vytvořit veřejnou podporu pro nadcházející vyhnání německého obyvatelstva z československého pohraničí.

Krátce před masakrem dorazila do Ústí nad Labem jednotka české vojenské kontrarozvědky. V jejím čele stál důstojník Bedřich Pokorný, jenž působil na ministerstvu vnitra a měl v oblasti na starosti bezpečnostní operace. Právě Pokorný později vypracoval oficiální vyšetřovací zprávu o událostech v Ústí. Ve zprávě označil za viníky údajné členy německé odbojové skupiny Werwolf, kteří prý sabotovali muniční sklad – tvrzení, které se později ukázalo jako zcela vykonstruované a nepravdivé.

Někteří badatelé poukazují na to, že detaily v Pokorného zprávě i jeho osobní přítomnost na místě tragédie naznačují jeho přímý podíl na organizaci incidentu. Sám Pokorný byl později znám svou bezohledností a oportunismem. V roce 1951 padl za oběť mocenským čistkám, byl zatčen, obviněn ze zneužití pravomoci a odsouzen k šestnácti letům vězení. Po několika letech byl podmíněně propuštěn a v roce 1968 zemřel za nevyjasněných okolností. Ve věci masakru v Ústí nad Labem nebyl nikdy oficiálně vyslýchán ani souzen.

Masakr jako symbol: tabu, vina a historické mlčení

Masakr v Ústí nad Labem se v poválečném Československu stal jedním z nejtemnějších symbolů násilí vůči německému obyvatelstvu – především v oblastech bývalých Sudet. Události z 31. července 1945 zůstávaly po desetiletí tabuizované a i v mezinárodních vztazích mezi Československem a Německem působily jako nevyslovené trauma, které bránilo historickému smíření.

Teprve v roce 2005, u příležitosti 60. výročí událostí, byla na mostě přes Labe – dnes most Dr. Edvarda Beneše – umístěna pamětní deska věnovaná obětem masakru. Symbolicky tak došlo k prvním krokům otevřeného přiznání minulosti, které bylo desítky let oficiálně popíráno nebo zlehčováno.

Ani po tomto aktu však nenastal úplný klid. Události z 31. července 1945 jsou dodnes využívány radikálními skupinami na obou stranách k posilování nacionalistických narativů a politických interpretací. Ústí nad Labem tak zůstává nejen místem historické tragédie, ale i připomínkou nezhojené rány, o níž se sice dnes mluví otevřeněji než dříve – stále však jen s jistou opatrností.

Tento překlad vychází z článku zveřejněného 1. srpna 2025 ve WELT, konkrétně z práce Svena‑Felixe Kellerhoffa