Evropa mezi mlýnskými kameny: Pokud se Trumpova doktrína naplní, čekají nás dva protivníci najednou

Amerika se loučí s rolí ochránce, Kreml tleská a EU vypadá slabě. Co když se z „štítu NATO“ stane „výběrčí daní“ – a Evropa zůstane sama mezi Ruskem a USA?

Sedm desetiletí byla Evropa zvyklá, že bezpečnostní deštník drží Washington. Nešlo o jednostranné dobrodiní: Spojené státy tím stabilizovaly region náchylný k válkám, pomohly odrazit sovětskou diktaturu a zároveň Evropanům ponechaly prostor konkurovat USA v obchodu bez imperiálního vykořisťování. Tento historicky výjimečný „souhlasný hegemon“ se ale v nové americké Národní bezpečnostní strategii (NSS) mění na svět, kde velmoci rozdělují globus do vlivových sfér – a Evropa v něm hraje roli teritoria, o němž se jedná bez ní.

Nová NSS hlásá, že USA se soustředí na rivalitu s Čínou a dominanci ve „západní hemisféře“. Zároveň kritizuje evropské elity a instituce EU coby potlačovatele suverenity, migrační politiky jako zdroj konfliktů a nízké porodnosti či „ztráty sebevědomí“ jako známku civilizačního úpadku. Podle DIE WELT to v praxi znamená jediné: Evropa má dělat méně politiky a více poslušně platit – a pokud odporuje ruským podmínkám „míru“, je prý válečným štváčem. Kreml se tomuto obratu nijak netají s sympatiemi.

Ještě znepokojivější je nepublikovaná verze strategie, podle níž by USA měly intenzivněji pracovat s vybranými státy (Rakousko, Maďarsko, Itálie, Polsko) tak, aby se odtahovaly od EU. Oslabená Unie by se snáze dala přetlačit v obchodě i politice; jednat s jednotlivými státy je pro Washington výhodnější než čelit jednotnému bloku. V evropské debatě pak roste vliv „patriotických stran“ – čti populistické pravice, kterou chce nová doktrína otevřeně podporovat.

Tento přístup je pokračováním dlouhodobého trendu: Trump nevěří na požehnání volného obchodu, a evropskou vojenskou slabost vidí jako páku, jak srazit hospodářskou sílu EU a vymáčknout neférové výhody pro USA. Jak trefně poznamenali politologové Robert Kelly a Paul Poast, v očích Trumpa nejsou aliance „pilíře sítě, jež prospívá všem“, ale spíše „ochranná mafie“ – a přišel čas vybrat zisk. Čím slabší a rozdělenější Evropa bude, tím více z ní USA vytěží.

V kulisách této politiky se objevuje myšlenka „C5“ – pětice velmocí (USA, Čína, Rusko, Japonsko, Indie), které mají udávat směr světu. Pro západní hemisféru se znovu opráší Monroeova doktrína: žádné velmocenské cizí vlivy. Takové pojetí žádá i tvrdé přenastavení v Evropě: „strategická stabilita s Ruskem“ by se neměla rodit v Bruselu, ale mezi Washingtonem a Moskvou, zatímco evropské státy a „blízké zahraničí“ (Ukrajina apod.) budou mít minimální slovo.

Jistě, mnozí transatlantici namítají, že realita nebude tak černá. Popularita NATO je mezi Američany vysoká a podpora dodávek zbraní Ukrajině roste; Kongres navíc umí prezidentovi omezit prostor u rozmísťování amerických jednotek v Evropě. Jenže v prezidentském systému má právě prezident poslední slovo o kurzu zahraniční politiky – a když Evropa vysílá signál slabosti, dopady jsou v prostředí velmocenské „zvířecí říše“ fatální. Ústupky v celních sporech či ústupné jednání vrcholných evropských představitelů vůči Washingtonu jen zafixují obraz kontinentu, který se dá zmáčknout.

Výsledek? Pokud USA přestanou být štítem a stanou se konkurentem až predátorem, a Rusko zůstane agresorem na východě, Evropa stojí proti dvěma protivníkům zároveň. Chce‑li se udržet jako civilizační a ekonomická síla, musí konečně převést bohatství do tvrdé moci: armády, průmysl, munice, kybernetika, energie. Potenciál má – otázka zní, zda má vůli a politické vedení.

Co z toho plyne pro Česko

• Bezpečnost: Zrychlit modernizaci AČR, důsledně plnit (a překračovat) 2 % HDP na obranu, budovat muniční kapacity a protivzdušnou obranu.
• Průmysl: Podpořit evropský obranný průmysl a posílit společné nákupy (méně závislosti na mimoevropských dodavatelích).
• Diplomacie: V rámci EU tlačit na jednotu, jinak nás rozebere strategie „rozděl a panuj“.
• Energetika: Bezpečná energie = odolnost; urychlit jaderné projekty, diverzifikovat a chránit kritickou infrastrukturu.