Ukrajinský optimismus z počátku léta mizí, konstatuje bývalý německý novinář Julian Röpke po návratu z Ukrajiny

Český přesah:
Rozhovor Thorstena Heinricha s Julianem Röpkem je zajímavý i z českého pohledu, protože ukazuje válku na Ukrajině podstatně střízlivěji než jednoduché zprávy o jednotlivých dobytých vesnicích nebo počtech zničené techniky. Röpke po další cestě na Ukrajinu popisuje konflikt jako dlouhodobý souboj průmyslových, technologických a lidských kapacit, v němž se fronta mění pomalu, ale prostor desítky kilometrů za ní je stále nebezpečnější. Pro Česko, které patří k významným podporovatelům Ukrajiny a současně rozvíjí vlastní obranný a dronový průmysl, je zvlášť důležité jeho pozorování, že masově vyráběné levné drony a pozemní bezpilotní systémy už nejsou doplňkem klasické armády, ale stávají se jedním ze základních prostředků vedení války. Stejně významná je jeho zpráva, že část ukrajinských důstojníků už nepočítá s rychlým vojenským zvratem a hluboké údery proti Rusku vnímá jako prostředek, jak změnit strategickou rovnováhu jinak než průlomem na frontě.

Německý vojenský analytik Thorsten Heinrich si do svého pořadu znovu pozval Juliana Röpkeho, bývalého novináře deníku Bild, který nyní působí jako CMO v německo-ukrajinském podniku zaměřeném na výrobu bezpilotních systémů. Röpke se krátce před rozhovorem vrátil z týdenní cesty po Ukrajině, během níž hovořil s vojáky, důstojníky i lidmi zapojenými do dronových technologií.

Rozhovor přinesl několik mimořádně zajímavých postřehů. Tím nejvýraznějším je možná tvrzení nejmenovaného ukrajinského plukovníka, podle něhož Kyjev už své údery hluboko na ruském území nevnímá pouze jako způsob ničení logistiky či vytváření tlaku na obyvatelstvo, ale jako zásadní součást strategie, která má změnit celkovou dynamiku války.

„Na samotné frontě Rusko nedokážeme vytlačit“

Röpke popsal setkání s ukrajinským plukovníkem, jehož jméno ani oblast působení z bezpečnostních důvodů nezveřejnil. Nešlo podle něj o běžného frontového vojáka, ale o důstojníka s širším strategickým přehledem.

Právě jeho hodnocení situace Röpke označil za jednu z nejpřekvapivějších informací celé cesty.

Podle Röpkeho tento důstojník v zásadě řekl, že pokud by se válka hodnotila pouze podle dění uvnitř ukrajinských hranic, Ukrajina ji pomalu prohrává. Dokáže ruský postup zpomalovat, ale v současné situaci nevidí možnost rozsáhlého protiútoku, který by ruské síly vytlačil z okupovaných území.

Důstojník měl podle Röpkeho dokonce počítat s možností, že v dlouhém časovém horizontu mohou padnout další důležitá města a Ukrajina může přijít o další části Donbasu. Proto podle něj mají hluboké údery proti ruským rafineriím, logistice a dalším cílům ještě jiný účel: způsobit Rusku vnitřní problémy rychleji, než ruská armáda dokáže postupovat na Ukrajině.

Je nutné zdůraznit, že jde o výpověď jednoho nejmenovaného ukrajinského důstojníka reprodukovanou Röpkem, nikoli o oficiálně deklarovanou strategii ukrajinského generálního štábu.

Přesto je tento pohled pozoruhodný.

V takové interpretaci nejsou útoky na ruské rafinerie, sklady nebo průmyslovou infrastrukturu pouze doplňkem pozemní války. Mají vyvolat ekonomický, společenský a politický tlak, který by mohl donutit ruské vedení ke změně strategie – případně v krajním případě vyvolat vnitropolitickou krizi.

Optimismus z počátku léta podle Röpkeho zeslábl

Röpke zároveň upozorňuje, že část nadějí, které se v ukrajinském prostředí objevovaly v souvislosti s intenzivnějšími útoky na ruskou logistiku, se zatím nenaplnila.

V některých ukrajinských telegramových skupinách podle něj kolovala očekávání, že narušení ruského zásobování povede k výraznějšímu rozpadu části jižní fronty. Objevovaly se dokonce zprávy o údajném ruském vyklízení některých oblastí.

Realita byla podle Röpkeho mnohem střízlivější.

Část těchto zpráv se nepotvrdila a mezi lidmi, s nimiž hovořil, podle něj opět převládá představa, že válka může pokračovat ještě minimálně dva až tři roky.

Heinrich v rozhovoru upozorňuje na jeden z problémů informační války: optimistické zprávy se na sociálních sítích šíří mnohem lépe než opatrné analýzy. Podobný mechanismus přitom funguje na obou stranách konfliktu.

Rusko dál snáší mimořádně vysoké ztráty

Další část rozhovoru se věnuje otázce, zda nebyl v minulých letech přeceňován význam ruských personálních ztrát.

Heinrich připomíná, že opakovaně zaznívaly zprávy o tom, že Rusko ztrácí více vojáků, než dokáže získávat nové. Přesto se jeho armáda nerozpadla a pokračuje v útočných operacích.

Röpke uvádí, že také na Ukrajině se podle jeho zkušeností dříve hovořilo o výraznějším propadu ruského náboru. Aktuální čísla ale podle něj vypadají podstatně méně dramaticky a Rusko se stále může pohybovat směrem ke stovkám tisíc nově získaných mužů ročně.

Za mimořádně důležitý považuje Röpke jeden faktor: Rusko podle něj velmi spolehlivě vyplácí finanční odměny za vstup do armády i pravidelné platy.

Právě peníze mohou být jedním z klíčových důvodů, proč se stále daří získávat nové dobrovolníky navzdory vysokému riziku smrti nebo těžkého zranění.

Röpke přitom varuje před představou, že ruský systém musí kvůli vysokým ztrátám automaticky zkolabovat. Rusko podle něj opakovaně ukazuje schopnost hledat náhradní řešení – ať už jde o personál, paliva, logistiku nebo zahraniční dodávky.

Významnou roli v tomto směru připisuje Číně a dalším zemím, které mohou Rusku dodávat komponenty, technologie a materiál výměnou za suroviny.

Ruská armáda se učí. „Nejsou hloupí,“ říkali Röpkemu ukrajinští vojáci

Jednou z nejsilnějších částí rozhovoru je Röpkovo odmítnutí populární představy, podle níž je ruská armáda technologicky zaostalá a neschopná se přizpůsobovat.

Ano, Rusko podle něj stále nasazuje vojáky velmi nízké kvality a je ochotno s nimi zacházet jako se spotřebním materiálem.

Současně ale dokáže mimořádně rychle inovovat v oblastech:

• bezpilotních prostředků,
• průzkumu,
• navádění,
• úderů na logistiku,
• klouzavých bomb,
• elektronického boje.

Když Röpke během jedné z cest připomněl ukrajinským vojákům internetový vtip „díky bohu, že jsou Rusové tak hloupí“, reakce podle něj nebyla veselá.

Vojáci mu měli jednoduše odpovědět: „Nejsou hloupí.“

Právě tato dvojznačnost podle něj charakterizuje dnešní ruskou armádu: velmi tvrdé a zastaralé zacházení s pěchotou může existovat současně s vysokou technologickou adaptabilitou v jiných oblastech.

Pick-upy mizí z prostoru blízko fronty

Röpke popisuje zásadní změnu podmínek v ukrajinském týlu.

Ještě před rokem bylo možné podle něj relativně běžně používat automobily, zastavit u obchodů, tankovat nebo se pohybovat v menších městech poblíž fronty.

Dnes je situace jiná.

Ruské drony podle jeho zkušenosti výrazně rozšířily takzvanou zónu smrti za frontovou linií.

Vojáci se stále více vyhýbají běžným pick-upům, protože vozidlo je snadno detekovatelné a napadnutelné.

Röpke uvádí přibližné vzdálenosti:

• vláknově naváděné FPV drony představují běžně hrozbu přibližně do 15–25 kilometrů za frontou,
• klasické FPV systémy mohou operovat kolem 30 kilometrů,
• Lancety mohou zasahovat výrazně dále,
• klouzavé bomby už podle něj ohrožují cíle i více než 80 či 100 kilometrů od fronty.

Při své cestě měl být Röpke dokonce u čerpací stanice přibližně 140 kilometrů od frontové linie, přičemž v okolí krátce předtím hořela jiná čerpací stanice a logistický objekt po ruských útocích.

Pocit bezpečného hlubokého týlu se tak podle jeho popisu postupně vytrácí.

Rusové systematicky ničí logistiku

Röpke upozorňuje také na změnu způsobu vedení ruských útoků.

Dříve podle něj ruské útoky často působily nahodile. Dnes vidí mnohem systematičtější postup.

Uvádí například zprávu o 95 zničených čerpacích stanicích mezi Charkovem a Poltavou, proti nimž mělo být provedeno celkem 140 útoků. Pokud byl některý objekt opraven nebo znovu uveden do provozu, mohl být napaden opakovaně.

Stejným způsobem jsou podle něj vyhledávány sklady a logistická centra.

Tento posun znamená, že Rusko se nesnaží jen ničit jednotlivé cíle, ale systematicky narušovat celý logistický ekosystém, který ukrajinské jednotky potřebují k fungování.

Překvapení války: pozemní dron za 50 tisíc korun

Možná nejpozoruhodnější technologickou informací celého rozhovoru je cena ukrajinských pozemních bezpilotních vozidel – UGV.

Podle Röpkeho lze základní vozidlo na ukrajinském trhu Brave1 získat přibližně za 2 000 eur, tedy asi 50 000 Kč.

Po doplnění antén, kamer a dalšího vybavení se cena může pohybovat kolem 2 400 eur, přibližně 60 000 Kč. Dvě základní platformy tak mohou vyjít přibližně na 4 000 eur neboli 100 000 Kč.

Heinrich tuto informaci označil za jednu z nejšokujících v celém rozhovoru.

Důvod je jednoduchý.

Za částku odpovídající ceně staršího osobního auta vzniká platforma, která může:

• dopravovat munici,
• zásobovat přední pozice,
• převážet vodu,
• evakuovat raněné,
• nahradit rizikovou jízdu pick-upem.

Röpke viděl video stejného typu vozidla, které údajně přepravilo čtyři zraněné vojáky na vzdálenost zhruba 15 kilometrů rychlostí kolem 10 až 12 km/h. Maximální dojezd systému má být zhruba 20 až 25 kilometrů.

Právě zde je dobře vidět budoucnost pozemní války: člověk nemusí být nahrazen robotem jako bojovník, aby robot dramaticky snížil množství situací, kdy musí být člověk vystaven nepřátelským dronům.

Dělostřelectvo ustupuje, drony přebírají část jeho role

Dalším překvapivým Röpkovým postřehem je výrazně menší přítomnost ukrajinského dělostřelectva.

Od roku 2022 podle něj při svých cestách vídal samohybné houfnice a další dělostřelecké systémy pravidelně. Při poslední návštěvě údajně neviděl ani jeden.

Jedna ukrajinská dělostřelecká brigáda mu podle jeho slov při předchozí návštěvě tvrdila, že během roku ztratila přibližně polovinu svých systémů zejména kvůli útokům vláknově naváděných dronů a dalších bezpilotních prostředků.

Problém je jednoduchý: praktická vzdálenost, na kterou se mnoho dělostřeleckých systémů skutečně používá, může být menší než dosah moderních útočných dronů.

Dronová revoluce tak mění nejen pěchotu a logistiku, ale i dlouho zavedené představy o bezpečné vzdálenosti dělostřelectva od protivníka.

Ukrajinský nedostatek lidí není na první pohled vidět

Röpke se dotýká také dalšího často diskutovaného tématu – nedostatku ukrajinských vojáků.

Jeho osobní zkušenost je paradoxní.

Když se pohybuje 30, 40 nebo 60 kilometrů za frontou, vidí podle svých slov obrovské množství vojáků. Kontrolní stanoviště, logistické oblasti a lesní úkryty jsou plné lidí i techniky.

Problém podle něj nespočívá jednoduše v tom, že by Ukrajina neměla vojáky vůbec.

Mnohem více jde o to, kolik mužů je možné bezpečně umístit přímo do první linie, která je pod nepřetržitým dohledem dronů.

Čím blíže k frontě, tím méně lidí se podle něj Ukrajinci snaží vystavovat nebezpečí.

To však zároveň znamená, že každý voják na přední pozici má stále větší význam.

Morálka aktivních vojáků zůstává podle Röpkeho vysoká – ale má to důležitou výhradu

Röpke tvrdí, že při poslední cestě nepotkal jediného aktivního ukrajinského vojáka, který by mu řekl, že už nechce pokračovat.

Vojáci podle něj svou službu často vnímají jako něco, co skončí až:

• koncem války,
• zraněním,
• smrtí,
• nebo vyřazením ze služby.

Mnozí podle Röpkeho chápou svou roli jako součást širší strategie: jednotky na frontě musejí vydržet, zatímco jiné části armády útočí hluboko na ruské logistické a průmyslové kapacity.

Thorsten Heinrich však správně upozorňuje na zásadní metodologický problém.

Röpke hovoří s aktivními vojáky. Ti, kteří bojovat nechtějí, pravděpodobně nejsou mezi lidmi, s nimiž se setkává.

Röpke tuto výhradu přijímá a sám připouští, že zná případy mužů, kteří se vyhýbají mobilizačním úřadům nebo celé měsíce prakticky nevycházejí z bytu, protože nechtějí být povoláni.

Právě toto je důležitý korektiv jak optimistických, tak pesimistických interpretací ukrajinské morálky.

Někteří diplomaté podle Röpkeho hledají „něco nového“

Zajímavý je také jeho rozhovor se dvěma ukrajinskými diplomaty.

Röpke uvádí, že šlo o lidi, kteří byli v minulosti známí velmi kritickým postojem k Rusku. Přesto mu měli říci, že současná politika vede k pokračující opotřebovací válce bez viditelné cesty k vítězství.

Nevolali podle něj po kapitulaci ani po jednostranných ústupcích.

Spíše vyjadřovali přesvědčení, že je nutné hledat nový způsob komunikace, nové partnery nebo nový politický mechanismus, protože pokračování stejného přístupu znamená další roky útoků na ukrajinská města.

Röpke s nimi podle svých slov polemizoval a upozorňoval, že ústupky bez ruských protikroků by pouze zlepšily pozici Moskvy.

Samotný fakt, že takové pochybnosti slyšel od ukrajinských diplomatů, jej však podle jeho slov znepokojil.

Nejdůležitější závěr: ani jedna strana zatím nedokázala zlomit druhou

Rozhovor Heinricha s Röpkem tak nabízí obraz války, v němž se několik zdánlivě protichůdných skutečností odehrává současně.

Rusko:

• utrpí obrovské ztráty,
• používá pěchotu často brutálním způsobem,
• ale současně se technologicky adaptuje,
• dokáže získávat nové vojáky,
• zlepšuje údery na logistiku
• a pokračuje v pomalém postupu.

Ukrajina:

• má vážné personální problémy,
• nemá dostatek některých klasických zbraňových systémů,
• ale zároveň mimořádně rychle inovuje,
• masově zavádí drony a UGV,
• rozšiřuje hluboké údery na Rusko,
• a její aktivní jednotky podle Röpkových zkušeností stále vykazují značnou vůli pokračovat.

To vše vede k nepříjemnému, ale důležitému závěru: není vidět jednoduchý mechanismus, který by v krátké době válku rozhodl.

Český pohled: největší lekcí jsou levné bezpilotní systémy

Pro Českou republiku má rozhovor ještě jeden velmi praktický rozměr.

Česká armáda, obranný průmysl i politická reprezentace by měly velmi pozorně sledovat především poměr ceny a bojového účinku nových bezpilotních systémů.

Pokud lze základní pozemní bezpilotní prostředek pořídit za přibližně 50 000 Kč, zatímco může nahradit část práce vozidla za miliony korun a především zabránit vystavení několika vojáků nepřátelským dronům, mění to ekonomickou logiku války.

Stejně důležité jsou Röpkovy poznatky o tom, že několik desítek kilometrů za frontou už nemusí představovat bezpečný prostor.

Budoucí evropská armáda proto nebude potřebovat jen tanky, dělostřelectvo a protivzdušnou obranu, ale ve velkém také:

• levné FPV drony,
• interceptory proti dronům,
• pozemní robotické platformy,
• elektronický boj,
• mobilní logistiku,
• maskování a rozptyl jednotek,
• schopnost masové průmyslové výroby.

Na konci rozhovoru Röpke popisuje i svou současnou práci v německo-ukrajinském společném podniku. Firma podle něj vyrábí různé typy kvadrokoptér od menších útočných systémů přes transportní drony až po těžké bombardovací varianty a zároveň vyvíjí rychlý interceptor proti bezpilotním prostředkům. Uvádí, že podnik již ukrajinské armádě dodal přes 11 000 menších dronů.

Právě tento detail možná nejlépe ukazuje charakter války v roce 2026.

Nejde už pouze o to, kdo vyrobí technologicky nejdokonalejší zbraň.

Stále důležitější je, kdo dokáže dostatečně účinnou zbraň vyrábět levně, rychle a po desetitisících kusech.

A to je lekce, která bude daleko přesahovat válku na Ukrajině.