„Z ekologického hlediska není kapitalismus problémem, ale řešením“. Jeden z mála rozumných německých hlasů

Obrovské požadavky na zdroje, katastrofální hustota energie, extrémně drahá: Popularizátor vědy, humorista a fyzik Vince Ebert v rozhovoru pro deník WELT rozebírá německou „Energiewende“. Pokud by Německo změnilo svůj současný přístup a své typické chování, stále by tu byla naděje.

WELT: Pane Eberte, jste známý jako vtipný popularizátor vědy. Jak se stalo, že vaše nová kniha je o „Energiewende“? Je na ní něco k smíchu?

Vince Ebert: Kniha má být veselým vysvětlením toho, co se stalo s „Energiewende“ a jak ji lze zlepšit. Téma je mi velmi blízké, ale knihu má na svědomí moje oční lékařka.

WELT: Do jaké míry?

Ebert: Mluvili jsme o zajištění dodávek energie, když jsem si uvědomil, že nezná pojem „základní zatížení přenosové soustavy“. Taková vzdělaná žena, ale neznala jeden z centrálních pojmů našeho života! Pro mě to byl důvod napsat o tomto velkém a důležitém tématu.

WELT: Elektrárny se základním zatížením vyrábějí elektřinu nepřetržitě, bez ohledu na vítr a počasí. Německo spoléhá na větrnou a solární energii, které nejsou schopné základního zatížení. Ale díky skladování elektřiny by se vítr a solární energie mohly stát spolehlivými, že?

Ebert: Teoreticky. Akumulační systémy, které existují v Německu po 20 letech „Energiewende“, v praxi nestačí ani na zajištění dodávky energie na jednu hodinu, když je tma a klid. Tedy ani ne tak dlouho, jako pro comeback Modern Talking Dietera Bohlena, ve kterém si člověk přeje, aby výpadek proudu přišel mnohem rychleji. Nedostatek akumulace energie je velkým problémem „Energiewende“ – problém, který ve skutečnosti nelze přehlédnout, ale nikdo o něm nechce otevřeně mluvit. Přeměna energie by mohla fungovat pouze tehdy, pokud by bylo nakonec možné vyvinout systém skladování energie ve velkém měřítku.

WELT: Do té doby potřebujeme elektrárny se základním zatížením. Německo spoléhá na zemní plyn, ale toho se nám momentálně nedostává…

Ebert: Nejpozději od ruské invaze na Ukrajinu se ukázala závislost na jednom nebo druhém despotovi ovládajících globální plynové kohouty. Německo navíc nemá ani dostatek plynových elektráren, aby kompenzovalo rozhodnutí o odstavení jaderných a uhelných elektráren.

WELT: Německo je jedinou průmyslovou zemí, která se chce zbavit uhelné a jaderné energetiky zároveň bez většího potenciálu pro vodní energii. Realistický plán?

Ebert: Historický projekt. Zvyšování blahobytu bylo v minulosti dosahováno tím, že výroba energie byla stále efektivnější. Koně nahradil parní stroj, kamna naftové topení, plachetnici kontejnerová loď, uhelnou elektrárnu nukleární energie. Velkým dilematem tzv. obnovitelných energií je, že nemohou konkurovat konvenčním zdrojům energie, pokud jde o jejich energetickou výtěžnost.

WELT: Ale známí odborníci už léta tvrdí, že přechod na obnovitelné energie by byl pro Německo výhrou. Není na tom něco?

Ebert: Každý, kdo říká, že Německo je na pokraji zlaté budoucnosti s chytrými sítěmi nebo revolučními průlomy v solární a větrné technologii, se snaží o jeden trik. Limitující faktor větrné a solární energie nespočívá v domněle nevyzrálé technologii, ale v jejich katastrofálně špatné energetické hustotě. Fyzikální zákony nelze vydiskutovat.

WELT: Zastánci obnovitelných energií ale rádi říkají, že slunce a vítr nám za to neposílají fakturu. Je to tak, ne?

Ebert: Oni to opravdu nedělají, ale poskytovatelé solární energie ano. Němci platí za elektřinu nejvyšší cenu na světě.

WELT: Ale vítr a slunce jsou ve skutečnosti zdarma.

Ebert: Samozřejmě, ale přeměna slunečního světla a větru na elektrickou energii je extrémně složitá a drahá kvůli nízké hustotě energie. Musíme vyrábět, instalovat a udržovat obrovské množství solárních panelů a větrných turbín, abychom získali jakékoli rozumné množství energie. Pokud chcete vyměnit středně velkou uhelnou elektrárnu za solární kolektory, potřebujete zhruba plochu celého Düsseldorfu. Dobře, muž z Kolína říká: „Mně to za to stojí“. Ale žádný vtip: Abyste mohli nahradit jadernou elektrárnu větrnou, potřebujete větrnou farmu s 3000 turbínami. Větrné turbíny vyžadují více než 500krát větší plochu než konvenční elektrárny. Fotovoltaika vyžaduje ještě více prostoru.

WELT: A co materiálové požadavky obnovitelných zdrojů?

Ebert: Energetický výnos neefektivního zdroje energie můžete vykoupit pouze použitím většího množství materiálu, který spotřebovává zdroje a energii. K získání megawattu energie z větru je zapotřebí 200tunová větrná turbína s průměrem rotoru 50 metrů. 200kilogramový motor formule 1 o velikosti mikrovlnné trouby stačí na to, aby se z benzínu dostal jeden megawatt.

WELT: S tenkými solárními panely nejsou náklady na materiály tak špatné, že?

Ebert: Měřeno množstvím skla, kovu a dalších materiálů, které je třeba použít k následné výrobě určitého množství elektřiny, je fotovoltaika daleko před jakoukoli jinou formou výroby energie. Pokud by svět zcela přešel na zelené technologie, v současnosti dostupné zdroje nejběžnějších surovin jako nikl, kobalt, měď nebo bauxit by dosáhly svého produkčního limitu. Obnovitelné zdroje jsou proto náročné na prostor i zdroje díky své nízké energetické hustotě.

WELT: „Energiewende“ začala příslibem, že průměrnou domácnost nebude stát víc než kopeček zmrzliny každý měsíc.

Ebert: No, velikost kopečku zmrzliny nebyla nikdy stanovena. Kromě toho, ačkoli pumpujeme stovky miliard eur do solárních a větrných systémů jako žádná jiná země, máme nejvyšší emise CO₂ v Evropě, deset tun CO₂ na hlavu a rok, protože kvůli vyřazování jaderné energie necháváme v zimě uhelné elektrárny běžet naplno. Velká Británie produkuje devět tun emisí CO₂, Francie šest.

WELT: Ve Francii jaderné elektrárny vyrábějí elektřinu šetrnou ke klimatu. Jak to, že se jaderná energetika v Německu tak znelíbila?

Ebert: V této zemi je velká touha po úplném vyhnutí se riziku. Proto němečtí inženýři vytvořili nejbezpečnější a nejspolehlivější systémy na světě. Na druhou stranu snaha eliminovat všechna rizika vede při přemýšlení o budoucnosti do slepých uliček. V moderní společnosti by otázka neměla znít: Jak se můžeme vyhnout rizikům? Ale: Jaká rizika jsou přijatelná? Všechny nezávislé studie ukazují, že jaderná energie je statisticky nejméně nebezpečná forma energie ze všech. Finští Zelení to nyní uznali, a proto podporují jadernou energii. Němečtí Zelení jen při té myšlence zalapali po dechu.

Tento strach dokonce vedl vývojáře čtvrté generace jaderných elektráren, kteří v Berlíně vyvinuli duální fluidní reaktor, k emigraci do Kanady. Tento nový typ reaktoru by eliminoval všechny obavy svých odpůrců: roztavení aktivní zóny by nebylo technicky možné, reaktor by mohl využívat náš předchozí jaderný odpad jako palivo a také by bylo konečné skladování téměř zbytečné, protože konečné produkty již téměř nevyzařují.

WELT: Frakování zemního plynu, stlačování CO2, syntetická paliva a genetický výzkum jsou v Německu také odsuzovány. Jinde se technologie používají k boji proti změně klimatu, zatímco jejich zastánci v Německu jsou očerňováni. Neobáváte se, že vaše nová kniha také narazí, protože kritizuje německé čisté učení o teorii „Energiewende“?

Ebert: Nejsem zásadně proti větrné a solární energii a rozhodně nepopírám klimatické změny způsobené člověkem. Stádní myšlení ale vnímám jako velký problém, který stojí v cestě rozumným řešením. Kritika je nutná. Protože dobré úmysly, které nejsou dobře promyšlené, jsou stejně škodlivé jako špatné úmysly, které jsou dobře promyšlené. Bohužel šedá zóna mezi objektivním přenosem znalostí a subjektivním hodnocením se stále více stírá. Sotva se nějaká zpráva o klimatu a energetice obejde bez varovných slov a výzev, že je naléhavě potřeba změna.

WELT: Nedávno vás nahradil Eckart von Hirschhausen v pořadu „Wissen vor Acht“ na ARD. Bolelo Vás to?

Ebert:  To je škoda, pořad se mi opravdu líbil. Vždy jsem se snažil držet ideologii mimo své příspěvky a umožnit divákům mít aha momenty.

WELT: Hirschhausen znamená apelativní žurnalistiku. Není příznačné, že nyní zaujímá vaši pozici?

Ebert: Součástí novinářské debaty jsou samozřejmě i názorové články. Rovnováha v pořadech popularizujících vědu ale vychází z rozmanitosti úhlů pohledu.

WELT: Ve své knize citujete filozofa vědy Michaela Esfelda, který řekl, že věda není politický program, který lze použít k ovládání společnosti. Věda jako politický program ničí sebe i společnost. Zní to, jako byste kritizoval politické požadavky založené na výzkumu klimatu?

Ebert: Obavy z globálního oteplování jsou často používány pro politické programy, které jsou při bližším zkoumání vnímány skepticky. Mnoho zastánců hnutí za udržitelnost například odsuzuje svobodné podnikání a kapitalismus a věří, že největší hrozbou pro naši planetu je globální ekonomický růst. Ignorují skutečnost, že ekonomický růst je primárně charakterizován neustálým vývojem nových nápadů pro efektivnější využívání zdrojů. Pokud se určitá surovina stane vzácnou, cena nevyhnutelně vzroste. To zase vytváří ekonomický tlak na šetrnější využívání suroviny, na vývoj lepších výrobních technik nebo dokonce na podporu inovací, na úplné nahrazení příslušné suroviny. Inovace ale většinou překvapí, nedají se naplánovat.

WELT: Německá energetická transformace dělá opak, nastavuje standardy vlastně pro všechny oblasti života, že?

Ebert: Ano, s německým energetickým přechodem je vše předem dáno: jak bychom měli žít, typ mobility, výživa, typ zásobování energií. Heslo: Vypněte nebo zakažte co nejrychleji vše, co vypouští CO2, až po radikální požadavek „Spalte kapitalismus, ne uhlí!“ – bez ohledu na to, že k největším ekologickým hříchům dochází právě v antikapitalistických společnostech. Čím je země ekonomicky nesvobodnější, tím horší jsou její ekologické hodnoty. Z ekologického hlediska se tedy zdá, že kapitalismus není problém, ale spíše řešení.

WELT: Někteří namítají, že environmentální standardy v bohatých společnostech jsou jen tak pozitivní, protože ekologicky škodlivé výrobní metody jsou outsourcovány do chudších zemí. je na tom něco?

Ebert: Pokud je argument o outsourcingu špíny správný, pak čím více obchodují s bohatými zeměmi a čím více tam investují bohaté průmyslové země, tím větší znečištění by měly mít chudé země. Ve skutečnosti, jak ukazuji ve své knize, opak je pravdou.

WELT: Zajímavé je, že často zmiňovaný apokalypticismus klimatického hnutí se neodráží ve vědeckých zprávách světové Rady pro klima. Správné citování zpráv však často vede k obviněním, že chtějí popřít změnu klimatu. Očekáváte u své knihy také výtky?

Ebert: Popírači klimatických změn a apokalyptisté sdílejí nedostatek zájmu o vědu. I v tom nejpesimističtějším budoucím scénáři Rady pro klima OSN se bude průměrná délka života i přes změnu klimatu nadále prodlužovat, hlad a chudoba budou nadále klesat a průměrný příjem poroste. Globální oteplování může zpomalit pokrok, ale výzkum klimatických dopadů nehovoří o budoucnosti, která bude horší než současnost. Ve zprávách IPCC není žádný scénář Mad Max.

WELT: Proč mají ale občané opačný dojem?

Ebert: Bohužel, filmaři, politici, a dokonce i někteří výzkumníci klimatu používají rétoriku soudného dne.

WELT: Máte také naději pro německou energetickou politiku?

Ebert: Jistě, proto jsem napsal svou knihu. Existuje však také mnoho příkladů státních projektů, které pokračovaly, i když se brzy ukázalo, že pokračování by vedlo ke zkáze, například válka ve Vietnamu a Concorde. Je proto nejvyšší čas vážně zpochybnit a napravit cestu, kterou jsme započali. Doufám, že k tomu má kniha trochu přispěje.

VINCE EBERT, narozen v roce 1968, vystudoval fyziku a v roce 1998 zahájil svou kariéru kabaretního umělce. Proslavil se svými scénickými programy a jako lektor. Jako fyzik věří, že jeho motto „Make Science Great Again“ platí více než kdy jindy v dobách vědecky odůvodněných debat. Vince Ebert je také známý z programu ARD „Wissen vor Acht – Werkstatt“.

Některé knihy jsou bestsellery „Spiegel“, novinka je nyní: „Lichtblick namísto Blackout“ od dtv Verlag. Vince Ebert žije ve Vídni. www.vince-ebert.de