Evropská unie posouvá migrační politiku do tvrdší fáze.

Na setkání ministrů vnitra v Bruselu se členské státy shodly na několika zásadních změnách, které mohou výrazně proměnit nejen systém vyhošťování, ale i způsob, jakým EU posuzuje žádosti o mezinárodní ochranu. Podle DIE WELT jde o největší posílení návratové politiky za poslední dekádu.

Pod tlakem přetížených států – zejména Německa, Itálie, Rakouska a Beneluxu – se EU rozhodla, že neintegrovaní žadatelé o azyl, lidé bez nároku na pobyt a ti, kteří nespolupracují, musí počítat s novými povinnostmi a možnými sankcemi.

Co se konkrétně mění: rychlejší odmítání a tvrdší deportace

Ministři vnitra oznámili několik klíčových kroků:

1. Možnost odmítnout žádost bez vazby na „bezpečný třetí stát“

Dosud musela existovat osobní souvislost mezi migrantem a třetí zemí.
Nově stačí, že:

• žadatel cestoval přes bezpečnou zemi,
• nebo existuje bilaterální dohoda o zpracování žádostí,
• případně EU tuto zemi označí za „bezpečnou“.

To otevírá dveře tzv. přijímacím centrům mimo EU, kde by se žádosti posuzovaly.
Migranti mohou být nově vráceni i do zemí, kde nikdy nebyli.

2. Snížené dávky a nové povinnosti pro odmítnuté žadatele

Kdo odmítá spolupracovat při deportaci, může přijít o část dávek.
Cílem je zvýšit motivaci k dobrovolným návratům.

3. Žádné „automatické právo“ zůstat v EU během odvolání

Odvolání už nebude automaticky znamenat, že žadatel může zůstat na území Unie.

Poprvé v historii: EU přijala společný seznam bezpečných zemí

Na seznamu jsou:

• Egypt
• Maroko
• Tunisko
• Indie
• Kosovo
• Bangladéš
• Kolumbie

Pro žadatele z těchto zemí bude platit:

• zrychlené řízení,
• možnost rozhodovat přímo na hranicích,
• menší šance na úspěšné odvolání.

Pro Evropskou unii jde o zásadní krok – až dosud si seznam dělala každá země sama.
Nyní přichází sjednocení pravidel.

Solidarita mezi státy EU: méně relokací, více peněz

Plán EU předpokládá přesun 21 000 žadatelů o ochranu do méně zatížených států.
To je méně než původně plánovaných 30 000.

Zároveň budou státy, které přijímat nechtějí, přispívat 420 milionů eur do společného fondu.

EU tím snižuje nároky do doby, než v roce 2026 vstoupí v platnost velká azylová reforma.

Pozice Německa: už teď děláme více než ostatní

Podle analýzy EU komisaře Brunnera se Německo může opřít o to, že:

• dlouhodobě přijímá nadprůměrné množství žadatelů,
• v systému eviduje desítky tisíc migrantů, které měly původně přijmout jiné státy.

Proto Berlín pravděpodobně nebude muset přispívat další peníze ani přijímat nové žadatele nad rámec solidarity.

Kritika právníků: „Migranti nejsou bezprávné objekty“

Německé i evropské právnické organizace varují, že:

• reforma může ohrozit principy právního státu,
• odklon od individuální ochrany je příliš výrazný,
• EU musí garantovat, že i odmítnutí žadatelé zůstanou nositeli základních práv.

Pod společnou kritikou jsou podepsány organizace jako:

• Komitee für Grundrechte und Demokratie
• Vereinigung Demokratischer Juristen
• Humanistische Union

Podle nich vláda zavádí „politiku tvrdosti bez ohledu na individuální rizika“.

Co to znamená pro Česko?

1. Téma se stane součástí české politické debaty

Česko přebírá evropská témata se zpožděním 6–12 měsíců.
Očekávej, že azyl a deportace budou součástí české politiky už v roce 2026.

2. Možný přesun migrantů z Německa

Pokud Německo zpřísní sociální podmínky, část migrantů může hledat jiné země Schengenu.
Česko je levné, bezpečné a kulturně přístupné.

3. Česká policie a cizinecká správa budou muset přizpůsobit procedury

EU bude vyžadovat jednotný přístup k deportacím, a ten se dotkne i Prahy.
Přibude tlak na:

• rychlejší rozhodování,
• větší počet deportací,
• sdílení dat mezi členskými státy.

4. Možná ekonomická příležitost

Zrychlené posuzování žádostí uvolní pracovní trh.
Česko potřebuje stovky tisíc pracovníků – otázka zní, kdo je nahradí.

Co může přinést reforma EU státu, který už přijal přes 400 000 Ukrajinců?

Pro Česko má zpřísnění evropské migrační politiky ještě jeden praktický dopad. Na našem území od roku 2022 žije přes 350–400 tisíc ukrajinských uprchlíků, což je – v přepočtu na obyvatele – jeden z nejvyšších počtů v Evropě. Česko tak může v nadcházejících jednáních argumentovat, že už nyní nese obrovské humanitární i finanční břemeno, a tudíž by mělo být z kvót a relokačních povinností do značné míry vyňato nebo alespoň výrazně uvolněno.

Nová pravidla EU tak mohou paradoxně posílit českou pozici: Praha může říct, že solidaritu už de facto prokázala. Pokud bude Brusel po státech chtít přijetí žadatelů nebo finanční příspěvky, Česko může poukázat na realitu – „naše kapacita je už vyčerpaná“. Výsledkem může být nižší povinný počet relokací a větší flexibilita v tom, jak si Česko nastaví vlastní migrační politiku v příštích letech.