
Debata o tom, zda by Německo mělo Polsku „darovat“ zbraně jako gesto důvěry a posílení obrany proti Rusku, má pro Českou republiku přímý význam. Česko leží mezi dvěma klíčovými hráči – Německem a Polskem – a jakékoli napětí či naopak prohloubení spolupráce mezi Berlínem a Varšavou ovlivňuje bezpečnost celé střední Evropy. Otázka, zda Německo převezme větší vojenskou odpovědnost, nebo zůstane v očích partnerů „brzdou“, je zásadní i pro české obranné plánování, spolupráci v rámci NATO a budoucnost evropské bezpečnostní architektury.
Nic v Evropě není jednoduché – a to platí i pro německé zbrojení. Německo čelí podle DIE WELT dvojímu tlaku. Na jedné straně od něj sousedé očekávají vůdčí roli při budování vojensky akceschopné Evropy. Na druhé straně zaznívají obavy z příliš silné německé dominance, zejména poté, co kancléř Friedrich Merz (CDU) oznámil ambici vybudovat z Bundeswehru nejsilnější konvenční armádu v Evropské unii.
Předseda Mnichovské bezpečnostní konference Wolfgang Ischinger při jednáních v Paříži a Varšavě zaznamenal právě tyto obavy. Proto jej zaujala myšlenka bývalého polského diplomata Janusze Reitera: Německo by mohlo Polsku – jako „frontovému státu“ proti Rusku – darovat například ponorku, fregatu nebo několik tanků.
Polsko podle Ischingera brání nejen sebe, ale i Německo. „Máme nyní hodně peněz na obranu – malá část by mohla směřovat do Polska,“ naznačil. Smyslem by bylo vyslat signál, že Německu nejde o dominanci, ale o obranyschopnost Evropy.
Bezpečnostní experti však reagovali zdrženlivě. Profesor mezinárodní politiky Carlo Masala označil návrh za poněkud bizarní až paternalistický. Polsko podle něj buduje jednu z nejsilnějších armád v NATO velmi systematicky a úspěšně – a nepotřebuje „charitu“. Takové kroky jsou obvykle určeny menším státům bez finančních zdrojů.
Předsedkyně obranného výboru Evropského parlamentu Marie-Agnes Strack-Zimmermannová připomněla výrok někdejšího polského ministra zahraničí Radosława Sikorského z roku 2011: „Mám menší strach ze silného Německa než ze slabého.“ Podle ní je třeba se soustředit na společnou evropskou obranu, nikoli živit obavy z dominance.
Podobně argumentuje i poslanec CDU Roderich Kiesewetter. Podle něj samotné „darování pár tanků“ nemůže odstranit nedůvěru. „Nemůžeme se vykoupit z odpovědnosti tím, že rozdáme několik tanků,“ zdůraznil. Smysluplnější by bylo například předem rozmístit vojenský materiál v Polsku a Pobaltí nebo integrovat německé jednotky do polských struktur.
Německo-polské vztahy jsou dlouhodobě zatíženy debatou o válečných reparacích. Ačkoli vláda Donalda Tuska už pojem „reparace“ oficiálně nepoužívá, otázka historického vyrovnání zůstává citlivá.
V minulosti se diskutovalo o modelu „zbrojení jako forma zadostiučinění“ – například o předání německých ponorek Polsku. Tento koncept však narazil. Polský premiér Tusk údajně takový návrh odmítl, protože by působil jako „levné vyřešení“ složité historické otázky.
Polský analytik Piotr Buras dnes tvrdí, že model „reparací ve formě zbraní“ nemá šanci. Polská vláda chce otázky obranné spolupráce a historického vyrovnání oddělit.
Polsko mezitím buduje armádu mimo německé dodavatele. V rámci modernizačního programu Orka se rozhodlo pro švédské ponorky typu A26. Tanky, vrtulníky i další systémy pořizuje především z USA a Jižní Koreje. Německý průmysl zůstává stranou.
To je pro Berlín varovný signál – a zároveň výzva. Pokud chce Německo skutečně posílit evropskou obranu, musí nabídnout víc než symbolická gesta. Ischinger proto později svůj návrh zmírnil: zbraně nemusí být „darovány“, ale mohou být nabídnuty za výhodných podmínek nejen Polsku, ale i dalším „frontovým státům“ na východě.
Pro Českou republiku má tato debata zásadní význam:
Debata tak není jen o „pár tancích“, ale o tom, zda bude Německo vnímáno jako spolehlivý lídr evropské obrany, nebo jako váhavý hráč.
Návrh darovat Polsku zbraně jako gesto důvěry vyvolal v Německu i Polsku spíše rozpaky. Většina expertů se shoduje, že důvěru nelze koupit symbolickými dary, ale budovat dlouhodobou vojenskou integrací a společnými projekty. Pro střední Evropu – včetně Česka – je klíčové, aby Německo převzalo odpovědnost bez vyvolávání historických obav.