
Co se tedy skutečně děje?
DIE WELT uvádí, že podle nejnovějších dat Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky (BAMF) bylo jen od ledna do konce listopadu 2025 podáno 106 298 nových žádostí. Tempo je překvapivě stabilní – zhruba 8–10 tisíc měsíčně, a to už od jara.
Mezi lety 1998 a 2012 v Německu tato čísla pravidelně klesala – často hluboko pod hranici 50 tisíc, s minimem pouhých 19 100 žádostí v roce 2007. To vše je nyní pryč.
Rok 2025 znovu potvrdil trend, který v letošní politice hraje zásadní roli:
Friedrich Merz (CDU) ještě na začátku roku tvrdil:
„Zastavíme všechny pokusy o nelegální vstup do Německa.“
A přidal odvážné číslo:
„Denní počet deportací bude vyšší než počet nelegálních vstupů.“
To se nenaplnilo.
Ačkoli bylo zpřísněno vracení migrantů zajištěných na hranici, do konce října bylo deportováno pouze kolem 20 000 lidí. Počet žadatelů o azyl je více než pětinásobný.
Hlavní země původu:
Zásadní změna nastala u Syřanů: dříve byla jejich žádost téměř automaticky uznána, nyní po pádu režimu v Damašku počet uznaných žádostí prudce klesá.
Celková míra uznání v roce 2025 je:
➡️ Pouze 27 %
Většina však navzdory zamítnutí v zemi zůstává, protože deportace jsou prakticky neproveditelné.
Z více než 33 000 žádostí o převzetí migrantů jinými státy EU bylo skutečně provedeno jen 5 112 návratů.
Soudy pravidelně zakazují deportace do států jako Řecko nebo Bulharsko kvůli podmínkám v tamních zařízeních.
Tisíce migrantů využívají institut tzv. Kirchenasyl, který umožňuje „schovat se“ v kostele, dokud neuplyne lhůta pro jejich navrácení.
Častým jevem jsou případy, kdy dotyčná osoba v den deportace jednoduše zmizí.
Nedávný verdikt z Karlsruhe způsobil v politice šok:
Policie nesmí vstoupit do pokoje migranta bez soudního příkazu, ani pokud ho uvnitř jednoznačně slyší.
Případ se týkal muže z Guineje, který měl být převezen do Itálie. Policie ho sice našla přesně tam, kde byl, ale postup bez soudního povolení byl označen za protiprávní.
Zatímco německá vláda sází na postupné úpravy, Velká Británie zažívá migrační otřes:
Proti tomu působí německá reakce spíše jako opatrná údržba systému, nikoli skutečný „migrační obrat“.
To, co dnes sledujeme v Německu, není izolovaný jev, ale evropský trend, který se začíná dotýkat i států, které doposud migration pressure tolik nezažívaly. V roce 2025 výrazně roste počet sekundárních pohybů migrantů — tedy lidí, kteří už jednou vstoupili na území EU, ale následně pokračují do dalších zemí, často právě do Německa. Tamní kapacity sociálních systémů, školství i bydlení jsou podle mnoha regionů už dnes na hraně. Němečtí starostové — zejména v Bavorsku, Hesensku a Severním Porýní-Vestfálsku — opakovaně varují, že „další rok takto pokračovat nelze“.
Situace se navíc komplikuje tím, že migrace přichází ve vlnách: po zpřísnění hranic se krátkodobě sníží, ale po několika měsících znovu stoupne. Policie i analytici upozorňují, že převaděčské sítě se naučily na tato omezení reagovat během několika týdnů. Politické strany v Německu mezitím pokračují ve vzájemné obviňovací kampani — CDU viní vládu za slabé výkony, SPD a Zelení protiútokem tvrdí, že deportace naráží především na evropské právo. Výsledek? Situace stagnuje a očekává se, že rok 2026 může být ještě vypjatější.
Česká republika má specifickou pozici:
Zejména nový německý trend z roku 2025 – zamítáme, ale nevyhošťujeme – může v budoucnu znamenat větší tlak na sousední státy.
Pro Českou republiku představují německá migrační čísla strategicky důležitý signál. Až 90 % cizinců, kteří se pokoušejí neoprávněně dostat přes české území směrem do západní Evropy, má cíl právě v Německu. Pokud tedy Německo nestabilitu nezvládne, tlak se může posunout i na naše území — ať už formou vyšší tranzitní migrace, nebo snahy o zpřísnění společných evropských pravidel, která by mohla dopadnout i na Česko.
Česká vláda navíc dlouhodobě upozorňuje, že solidární mechanismy EU — tedy povinné finanční platby nebo relokace — mohou být znovu otevřeny, pokud se Německo dostane na hranici svých kapacit. V praxi to znamená, že migrační čísla našich západních sousedů mohou mít dopad na český rozpočet, bezpečnostní politiku i vnitřní veřejnou debatu. Zvlášť v roce před volbami je to téma, které může v ČR rychle nabrat dynamiku.
Pro české čtenáře je tedy sledování německých trendů klíčové — nejen jako informaci o tom, co se děje v Evropě, ale jako možnou předzvěst budoucí domácí reality.