Německý důchodce v Thajsku: „Jako státní zaměstnanec dostávám 2200 eur čistého. Tolik tady ani nemůžu utratit.“

Christian V. se vystěhoval do Thajska. Dnes žije na pobřeží Hua Hin v domě se saunou a bazénem. Dokáže dobře vyžít ze svého platu státního úředníka v důchodu a v podstatě nemá žádné finanční problémy. V rozhovoru pro DIE WELT vysvětluje, jak nekomplikovaný je život v Thajsku a jak moc, či málo člověk opravdu potřebujete k přežití.

Christian V. emigroval před téměř dvanácti lety ze Severního Porýní-Vestfálska do Thajska, mimo jiné i ze zdravotních důvodů. Nyní 60letý muž si od té doby užívá důchodu v pobřežním městě Hua Hin. Pro něj je tam život svobodnější, uvolněnější, a tak levný, že utratí jen zlomek své penze. Přesto má Thajsko i své stinné stránky, varuje důchodce.

WELT: Proč jste se rozhodl emigrovat do Thajska?

Christian: Nejprve to byla jen krátká návštěva. Letěl jsem si tam odpočinout, protože jsem měl zdravotní problémy. Bojoval jsem s depresemi, měl vysoký krevní tlak a lupénku. Dovolená byla to nejlepší, co mě mohlo potkat. Svítilo sluníčko, byl jsem celý den venku, vždy bylo teplo a potkal jsem lidi, se kterými jsem si mohl povídat. V Německu jsem jen seděl doma, byl jsem nemocný, sám a nechodil jsem ven.

WELT: A pak jste se rozhodl přestěhovat natrvalo do Thajska?

Christian: Počátkem všeho bylo, že jsem zjistil, že se v Thajsku cítím mnohem lépe. V Německu jsem pracoval jako vězeňský dozorce. Bylo to velmi stresující a mělo to extrémní dopad na mé zdraví. Ve věku 48 let jsem musel být penzionován. Krátce nato jsem znovu pocítil touhu letět do Thajska. Tentokrát jsem zůstal dva měsíce, a nakonec jsem se rozhodl emigrovat natrvalo.

WELT: Přátelé nebo rodina vás nedrželi v Německu?

Christian: Už jsem se s přáteli nestýkal, protože se ode mě během mé nemoci distancovali. Byl jsem volný, rodiče už zemřeli a moje dvě děti žily v Anglii. Prodal jsem byt, vyřídil všechnu byrokracii a v roce 2013 se tam přestěhoval.

WELT: Jaké to bylo poprvé po přestěhování?

Christian: Bylo to skvělé. Přestěhoval jsem se do Khao Lak, města na pobřeží jižního Thajska. Pronajal jsem si tam dům a platil 125 eur měsíčně za 120 metrů čtverečních obytné plochy a dům byl 600 metrů od krásné pláže. Žít tam bylo ohromující. Voda je křišťálově čistá a lodě doslova plují ve vzduchu. To na mě udělalo dojem.

WELT: Zůstala Vám počáteční euforie?

Christian: Ano, rychle jsem si uvědomil, že život v Thajsku je mnohem méně komplikovaný. Je to volnější, lidé jsou mnohem uvolněnější, téměř neexistují žádná omezení. Před šesti lety jsem se přestěhoval do Hua Hin se svou ženou, kterou jsem poznal krátce poté, co jsem emigroval. Postavili jsme tam dům a neplatily tam skoro žádné předpisy. Stavební povolení jednoduše konstatovalo, že si můžu postavit dům. Neexistovaly žádné plány stavby. A samotná budova nebyla následně kontrolována, ale jednoduše zkolaudována. Ještě si pamatuji, že mzdy pro řemeslníky byly jen desetinové oproti tomu, co bylo požadováno v Německu. Obecně je vše neuvěřitelně levné, místní mají totiž průměrný plat 250 eur.

WELT: Kolik jste tenkrát za dům celkem zaplatili?

Christian: Před šesti lety jsme zaplatili 40 000 eur za nemovitost o rozloze 300 metrů čtverečních a celou stavbu domu o rozloze 80 metrů čtverečních. Máme bazén, saunu a bydlíme čtyři kilometry od moře.

WELT: Když cizinci kupují nemovitost v Thajsku, mohou být tyto zaregistrovány pouze na místní obyvatele. Takže v tomto případě zaskočila vaše žena?

Christian: Ano, správně. Cizinci v zásadě nesmí vlastnit majetek. Zaplatil jsem dům, ale vlastní ho moje žena. Ale uzavřeli jsme zvláštní dohodu, že mi ho pronajme na 30 let. Tímto způsobem mám jistotu, kdybychom se rozešli.

WELT: Kolik utrácíte za jídlo, elektřinu a vodu?

Christian: Je to asi 200 eur měsíčně pro nás oba za potraviny, pět eur za vodu a 16 eur za internet. Náklady na elektřinu jsou pro nás poměrně vysoké, 60 eur. Neustále nám totiž běží klimatizace a saunu ovládáme elektricky. Často se chodíme najíst ven. Oběd zde stojí jedno euro i s pitím.

WELT: Takže vaše příjmy z Německa vám stačí, abyste se lokálně vyžili?

Christian: Ano, jako státní úředník v důchodu dostávám 2200 eur čistého měsíčně. Nemůžu tady ani tolik peněz utratit.

WELT: Co děláte se zbytkem?

Christian: Hodně cestujeme. Na dovolenou létáme zhruba čtyřikrát do roka – do Anglie, Vietnamu, Kuala Lumpur nebo Singapuru. Letos jsme chtěli jet do Číny. Jen v Thajsku jsme už nacestovali 180 000 kilometrů. Byli jsme skoro všude.

WELT: Před šesti lety jste se přestěhovali z Khao Lak do Hua Hin. Proč?

Christian: Chtěli jsme lepší infrastrukturu. Jsou zde kina, nemocnice a prostě větší výběr. V Khao Laku tomu tak nebylo. Kdybych tam dostal mozkovou příhodu, musel bych být převezen 100 kilometrů daleko.

WELT: Takže lékařská péče není tak dobrá?

Christian: Nemocnice jsou ve venkovských oblastech spíše vzácné. Zde si také musíte zvyknout na doktory. Ne každý je kompetentní. Zatím však nemám žádné špatné zkušenosti.

WELT: Máte zdravotní pojištění?

Christian: Zpočátku jsem měl ještě soukromé mezinárodní zdravotní pojištění, ale ukázalo se, že je to relativně zbytečné. Někteří mě pojistili jen do 10 000 nebo 20 000 eur. A za to jsem platil 200 eur měsíčně. Teď už nemám vůbec žádné a platím individuálně pokaždé, když jdu k lékaři.

WELT: Jak drahé je léčení nebo návštěvy u lékaře?

Christian: Běžná návštěva rodinného lékaře stojí 100 bahtů, což je ekvivalent 2,70 eur. Balení léků nebo antibiotik stojí kolem dvou eur. Kdybych vážně onemocněl nebo potřeboval operaci, mám na to našetřené peníze. Ale musím říct, že mi 70 procent zdravotních nákladů v zahraničí proplácí stát Severní Porýní-Vestfálsko, protože jsem bývalý státní úředník.

WELT: Přemýšlíte o tom, co by se stalo, kdybyste potřeboval péči ve stáří?

Christian: Tady je běžné, že se o seniory stará rodina. Nikdo tu není v domovech pro seniory. Kdybych byl závislý na asistenci, moje žena by se o mě postarala a možná by sehnala někoho jiného, ​​kdo by mi pomohl za 150 eur.

WELT: Bylo těžké získat vízum v Thajsku?

Christian: Vůbec ne. Mám speciální vízum pro důchodce, které je platné jeden rok a každý rok se automaticky obnovuje. Musíte prokázat, že máte dost peněz na to, abyste zde mohli žít. Buď musíte vydělávat kolem 1 800 eur měsíčně, nebo mít 22 000 eur na thajském účtu. Všechny přihlášky a papíry jsou navíc v angličtině, což je opravdu praktické.

WELT: Mluvíte nyní thajsky?

Christian: Je těžké se to naučit. Trochu mi to jde. Umím komunikovat v supermarketu. Často však cestuji i s manželkou, která se stará o spoustu věcí. Navíc všichni v Hua Hin mluví anglicky.

WELT: Našel jste si v Thajsku přátele?

Christian: To je to, co mi tu chybí. Na začátku jsem měl hodně kontaktů s jinými cizinci. V mé věkové kategorii je však těžké najít dlouhodobé přátele. Němečtí důchodci jsou většinou starší než já, digitální nomádi bývají mladší. Emigroval jsem, když mi bylo 48 let, a sotva jsem našel jiné lidi v mém věku, kteří by nebyli turisté. Ale nepotřebuji moc sociálních kontaktů.

WELT: Jak jste na tom dnes zdravotně?

Christian: Deprese, které mě trápily v Německu, rychle zmizely. Zmizel i vysoký krevní tlak a lupénka. Pohodový život, slunce a čas venku hodně ovlivňují.

WELT: Je něco, co Vás na Thajsku štve?

Christian: Ne. Také si nechci dělat přehnaný obrázek o tom, jak je všechno skvělé. Ale prostě už neberu komplikované věci tak smrtelně vážně. Stal jsem se extrémně klidným. Problémy jsou samozřejmě i zde. Ale po dvanácti letech jsem si zvykl.

WELT: Co tě zpočátku štvalo?

Christian: Že jako cizinec musím často platit víc, hlavně na trhu, v obchodech nebo na výletech. Také mi dříve připadal provoz extrémně chaotický. Ale teď v tom chaosu vidím určitý řád.

WELT: Chybí Vám něco z Německa?

Christian: Ano, kebab (smích). Ale můžu si to dát, když navštívím své děti v Anglii. Jinak mi nic nechybí.

WELT: Dokážete si představit, že byste ještě někdy vrátil do Německa?

Christian: Německo mám pořád rád. Ale život tady se mi líbí víc.

WELT: Máte nějakou radu pro ostatní emigranty?

Christian: Nikomu bych neradil, aby se sem stěhoval kvůli ženě. Ženy jsou zde úplně jiné. Většinou hledají cizince, kteří mají hodně peněz a kteří je mohou uživit. Doporučil bych přijít jen na chvíli na zkoušku. To je v Thajsku snadné. Vízum dostanete rovnou, můžete si pronajmout byt za málo peněz a pak se rozhodnout. Hlavní je nezbourat všechny mosty na původní vlast příliš rychle.