„Nemůžeme, i když mezi těmito dvěma událostmi uplynuly již desetiletí, zabít miliony Židů a přivést do země miliony jejich nejhorších nepřátel.“ Šéfredaktor deníku DIE WELT účtuje s uprchlickou politikou Angely Merklové

V ulicích Německa vidíme sympatizanty s barbary z Hamasu. Školní dvorky jsou plné nenávisti k Židům. Celé čtvrti, které odmítají státní monopol na použití násilí. Jak se to mohlo stát? Odpověď podle šéfredaktora deníku DIE WELT, Ulf Poschardta, je jednoduchá.

„Stále více Židů opouští Malmö. Podobně jako Daniel Eisenberg. Šestatřicetiletý šéf americké IT společnosti pro severní Evropu se s manželkou a dvěma dětmi přestěhoval do Stockholmu loni v říjnu. Po nedávných událostech není Malmö městem, kde bych chtěl, aby mé děti vyrůstaly, ´ říká Eisenberg, jehož prarodiče se po válce usadili v Malmö. Spouštěčem exodu Eisenbergových byl předloňský březnový turnaj v Davis Cupu. V ulicích Malmö došlo k nepokojům na okraj demonstrací proti válce v Gaze, izraelské politice, ale také proti malmským Židům. Sociálnědemokratický starosta Ilmar Reepalu nakonec nechal tenisový zápas Švédska s Izraelem odehrát před prázdnými tribunami. „Z bezpečnostních důvodů“ bylo tehdy oficiální vysvětlení města.“

Tuto reportáž z Malmö, zveřejnil deník DIE WELT v roce 2010. „Antisemitské tendence lze pozorovat v celé Evropě,“ řekl tehdy Daniel Eisenberg. „Existují také ve Stockholmu, Paříži nebo Římě.“ Nemůže tedy být překvapením, co se děje – a přesto se výraz hrůzy a rozhořčení vždy mísí s výrokem „to snad nemůže být ani pravda“.

„To nemůže být pravda“: To si můžete dovolit říct jen tehdy, pokud bagatelizujete, potlačujete nebo romantizujete realitu a varovné signály týkající se antisemitismu, ale také nebezpečí nekontrolované, islamistické migrace. V Malmö se židovská populace dramaticky zmenšila, zatímco muslimská populace míří jedním směrem: nahoru.

V Německu se nyní lidé rozhodnou, zda přijmou tichý exodus židovských komunit a stažení židovského života z očí veřejnosti – nebo ne. Nejde ani o (!) kulturní válku, jde o defenzivu liberálního ústavního státu, který prosazuje své hodnoty a principy. Ode dneška musíte být skeptičtí. Nebo úplně rozčarovaní po posledních pár nocích v Berlíně.

Slavnostní proslovy a v nich to vždy patetické „Už nikdy více“ vyznívají prázdně, pokud po nich nenásledují činy. V Berlíně jsou označovány židovskou hvězdou vchodové dveře domů, ve kterých žijí židovské rodiny. Dochází k pokusům o žhářské útoky na synagogy. Židovské školy a školky hlídají desítky policistů. Památník holocaustu musí chránit stovka policistů. Barbarství Hamasu je oslavováno a povzbuzováno na TikToku a Instagramu. A nejde jen o radikální menšinu muslimského obyvatelstva, ale školní dvorky a učebny, chatovací místnosti a sekce komentářů jsou plné nenávisti a pohrdání židovským národem.

Státní politická konstanta – obrana práva Izraele na existenci

Ve středu večer se k tomu přidal levicový, autochtonní, postkoloniální antisemitismus v podobě demonstrace před ministerstvem zahraničí. Děti rodičů ze střední třídy, z nichž některé chtějí dokončit dílo zkázy judaismu započaté svými prarodiči a praprarodiči, nyní prostřednictvím teroristů z Hamásu.

Máme zásadní problém, jak v těchto dnech tweetoval mladý sociální demokrat: „Berlín musí zajistit, abyste se mohli projít po té zasrané Sonnenallee s jarmulkou, Davidovou hvězdou a Pejesem, aniž by kdokoli nemohl říct ani slovo. Židovský život musí být chráněn, ať to stojí cokoliv.“ To je podstata. Pokud to není možné, Sonnenallee je částí země, která selhala.

To je státní politika pro právo Izraele na existenci při její aplikaci v domácí politice. Jsme od toho na světelné roky daleko. Jsme daleko od tisíců okamžitých deportací a stovek zatčení, desítek uzavření islamistických mešit a zákazů kulturních sdružení. Proč může organizace Samidoun, ve skutečnosti podporujíc terorismus, nadále organizovat v Německu demonstrace?

Kdy je možno zpochybnit povolení k pobytu? Kdy je možno skončit s tolerovaným pobytem uprchlíků? Kde fanoušci barbarských teroristů dávají jasně najevo, že nejsou vítáni v Německu, zemi, která nese odpovědnost za šest milionů zavražděných Židů? Proč může někdo, kdo to neakceptuje, pokračovat ve hře za FC Bayern Mnichov? Proč byla Dokumenta (kontroverzní výstava antisemitských obrazů, pozn. redakce) schválena, proč je nadále dotován kulturní podnik, ve kterém udává tón antisemitismus a nenávist k Židům, pohrdání Izraelem a protizápadní hloupost?

Jak se slučuje rétorika odhodlání vlády s kulturně-politickou realitou Claudie Roth a Andrease Görgena? Jak „Už nikdy více“ zapadá do německé a evropské podpory Hamásu a Palestinců? Proč akceptujeme, že celé čtvrti se již dávno odvrátily od státního monopolu na užití násilí?

My, takzvaná většinová společnost, jsme byli příliš naivní a příliš pohodlní na to, abychom výzvu muslimské migrace brali vážně. „Naše země se změní, a to drasticky. A těším se na to!“ řekla Katrin Göring-Eckardt v roce 2015 během uprchlické krize poněkud oportunisticky. A toto prohlášení je skutečně jedním z nejhloupějších, které tehdy zaznělo. Přímo za Merkelovým „My to dokážeme“, které bylo formulováno bez jakéhokoli zvážení, co to bude znamenat pro oblast vzdělávání, pro dominantní německou kulturu, vnitřní bezpečnost a tak dále.

Není divu, že intelektuální a svobodný duch jako byl Karl Lagerfeld, posuzoval tehdejší situaci daleko jasněji a chytřeji. Jeho citát z roku 2017 se stává každým dnem aktuálnějším: „Nemůžeme, i když mezi těmito dvěma událostmi uplynuly již desetiletí, zabít miliony Židů a přivést do země miliony jejich nejhorších nepřátel.“

Role médií ve svobodném Západě? Skandální až depresivní, prostoupené aktivisty (sic!) a fanouškovským blokem postkoloniálního myšlení. Totální blamáž spojená s nekritickým přijetím lživé propagandy barbarů z Hamasu po údajném útoku na křesťanskou nemocnici v Gaze jsou bezprecedentní. Komentáře deníku Süddeutsche Zeitung, které jsou notoricky proti Izraeli, jsou stejně znepokojivé jako snaha udělat z pachatele oběť v konfliktu na Blízkém východě.

Choré a destruktivní

Opětovná totální ostuda veřejnoprávního vysílání v těchto časech je obzvláště hořká. Je až groteskní, jak musí izraelský velvyslanec vysvětlovat novináři, že teroristická organizace není dobrý novinářský zdroj. Zpravodajské pořady na ARD a ZDF, Deutschlandfunk a jiných, finančně zajištěné z našich povinných rozhlasových a televizních poplatků, pouze jen dále posílily Hamás, šířily nenávist, a podpořily nepřátele svobodného, ​​liberálního Západu. Není to jen trapné, je to choré a destruktivní zároveň.

Židovský přítel mi nedávno zděšeně sděloval: Jak je možné, že naše děti jsou stínány, naše ženy jsou znásilňovány, naše babičky jsou týrány, a přesto jsme pachateli? Jak se to mohlo stát? Proč? Protože protizápadní reflexy dekadentních elit vrcholí v nenávisti k Izraeli.

Udivující byly také až anekdotické příběhy z amerických elitních univerzit, které se intelektuálně samy ztrapnily s teorií „Critical Whiteness – kritické bělosti“. A s postkoloniálním kýčovitým myšlením, kterému jsme také v Německu vytvořili velké možnosti se realizovat v kulturním sektoru.

Otázka pro Německo zní: Dají se důsledky této migrace zvrátit? Co se v zemi změnilo od roku 2015 částečně nekontrolovanou arabskou migrací? A do jaké míry se osvícené části muslimské občanské společnosti nebojí dát najevo, že teror není názor muslimské většiny? Fenomenologie radikála je skličující: muži nosí palestinské šátky, často vulgární směs levicově radikální antikoloniální rétoriky se skandálně středověkým islámským fundamentalismem.

Islám může patřit k Německu. Islamismus a antisemitismus ne. Naopak: měli by být ze země odstraněni pomocí zákonných prostředků. Každému, kdo chce z Neuköllnu udělat Gazu a má německý pas, bychom měli co nejdůrazněji dát najevo, že jeho místo by v budoucnu mělo být právě v Gaze.

A Bůh ochraňuj IDF (izraelskou armádu, pozn. redakce).