Proč jsou přísná klimatická opatření Západu odsouzena k neúspěchu

V posledních desetiletích se západní elity rozhodly zahájit boj proti změně klimatu a za ukončení využívání fosilních paliv. Díky tomu ale plýtvají a utrácejí biliony eur a ve svém snažení jsou ve skutečnosti v podstatě sami. Měl by nastat čas pro skutečně rozumnou alternativu, říká v deníku WELT Björn Lomborg, prezident centra „Copenhagen Consensus“.

Ke konci 20. století jsme zažili, slovy amerického politologa Francise Fukuyamy, „konec dějin“. Mezi hlavními mocnostmi panoval relativní mír a důvěra, existoval významný hospodářský růst a rychlý pokrok ve snižování chudoby. Většina hlavních problémů se zdála být vyřešena.

V tomto kontextu – a když se Západ stal vítězem po století velkého konfliktu mezi demokracií, fašismem a komunismem – se změna klimatu stala hlavním problémem bohatých národů, globálních institucí a jejich elit. Od té chvíle zastánci ambiciózní klimatické politiky horlivě sledovali cíl ukončit závislost globální ekonomiky na fosilních palivech, která po dvě století podporovala neuvěřitelný růst.

Ačkoli by to vyžadovalo stovky bilionů eur, byli přesvědčeni, že na obzoru je výrazný zelený růst. To bylo považováno za poslední impuls pro další světlou budoucnost.

Čas ukázal, že představa, že změna klimatu byla posledním velkým problémem lidstva – nebo že by se svět spojil, aby jej vyřešil – byla obrovská chyba. Geopolitická a ekonomická realita ukazuje, že rychlé globální vyřazení fosilních paliv není praktické.

Rusko, Írán a Severní Korea se staly hlavními destabilizačními silami pro globální bezpečnost. Žádná z těchto zemí nebude vážně podporovat klimatické snahy.

Podle McKinsey by dosažení požadovaného cíle nulových CO² emisí vyžadovalo i dodatečnou ruskou klimatickou politiku, která by stála přibližně 250 miliard eur ročně – tedy asi třikrát tolik, co Rusko loni utratilo za svou armádu. To je vysoce nepravděpodobné.

Čína stále spoléhá na uhlí

Čína se staví pozitivně ke klimatické politice, ale stále silně spoléhá na uhlí jako motor svého růstu. Země zůstává největším světovým producentem skleníkových plynů a loni zaznamenala největší nárůst ze všech zemí.

Podíl obnovitelné energie na primární energetice Číny byl v roce 1971 40 procent, ale do roku 2011 klesl na sedm procent, protože spotřeba uhlí prudce vzrostla. Od té doby se podíl obnovitelných energií mírně zvýšil na deset procent. Rozhodující opatření v oblasti klimatu by mohla stát Čínu každý rok téměř bilion eur, což vysvětluje pomalý pokrok země.

Zbytek světa nikdy nesdílel úzké zaměření západních elit na změnu klimatu. Navzdory značnému pokroku mnoho lidí v rozvojových zemích stále bojuje s chudobou, hladem a nemocemi.

Jejich budoucnost ještě ztěžují korupce, nedostatek pracovních míst a nedostatečné vzdělání. V méně bohatých zemích mají opatření ke snížení emisí trvale nižší prioritu.

Tato reálpolitika znamená, že většina světa – zejména Indie a velká část Afriky – se bude i nadále zaměřovat na zvyšování bohatství prostřednictvím fosilních paliv. Rusko a jeho spojenci budou zcela ignorovat zaměření na změnu klimatu.

Čína bude těžit z prodeje solárních panelů a elektromobilů na Západ a přitom jen mírně sníží své vlastní emise. Pokud se bohaté země pokusí přesunout břemeno klimatické politiky na chudší země prostřednictvím systému úpravy uhlíkových hranic, pouze prohloubí stávající globální rozdíly.

Méně finančních prostředků pro západní klimatické snahy

Mezitím však mají západní země také stále méně dostupných zdrojů pro své klimatické snahy. Roční růst na hlavu na Západě klesl ze čtyř procent v 60. letech na dvě procenta v 90. letech a nyní je něco málo přes jedno procento.

Západ se nyní také ocitá v pozici, kdy kvůli geopolitickým tlakům musí alokovat více zdrojů na obranu, ale také na zdravotnictví pro stárnoucí populaci, na vzdělávání kvůli uzavření škol během pandemie Covid a na investice do infrastruktury, aby byla ekonomika udržitelná. Ekonomické zdůvodnění agresivních opatření v oblasti klimatu bylo vždy chybné – a to je nyní stále zjevnější.

Přesto ti, kteří vyrostli v relativně klidné době 90. let, nadále prosazují deindustrializaci a deprivaci v boji proti změně klimatu. Selhávají, částečně proto, že opatření ke snížení skleníkových plynů musí být zachována po desetiletí a s nimi i jejich podpora od demokraticky zvolených politických, ale měnících se většin.

V celé Evropě jsme v současné době svědky toho, že voliči stále více odmítají politiky, kteří obhajují menší růst a prosperitu ve jménu změny klimatu. Se šesti až sedmi legislativními obdobími před polovinou století jsou přísná opatření v oblasti klimatické politiky, která bude pravděpodobně stát každého občana v zemích OECD více než deset tisíc eur ročně, s největší pravděpodobností odsouzena k neúspěchu – bez ohledu na to, zda se Donald Trump nebo Kamala Harris přestěhují do Bílého domu v lednu, anebo jaké složení bude mít příští spolková vláda.

Tvrdá a nákladná politika v oblasti klimatu přivede více voličů k populistickým a nacionalistickým vůdcům, kteří budou ochotni opustit nákladné cíle s nulovými emisemi, takže klimatická politika bude v troskách.

Je nutno masivně investujtovat do výzkumu zelených technologií

Potřebujeme lepší cestu do budoucnisti. Řešením není ztěžovat a prodražovat životy lidí vynucováním si unáhleného přechodu k neadekvátním zeleným alternativám.

Místo toho bychom měli výrazně investovat do výzkumu lepších zelených technologií, aby se čistá energie jednoho dne stala úspornější než fosilní paliva. Tento přístup je nákladově efektivnější a povzbudil by všechny země světa, včetně Indie, Číny a Afriky, aby provedly přechod.

Západ vyhrál studenou válku díky hospodářskému růstu. Měl by se vyhnout plýtvání bilionů na sebedestruktivní klimatickou politiku, kterou jen málokdo následuje a která obohacuje zejména Čínu.