ROZHOVOR: „Německo má cenzurní komplex větší než cokoli v USA,“ říká výzkumník Andrew Lowenthal. Hrozí podobná situace i Česku?

Co je to „cenzurní průmyslový komplex“? Existuje v Německu státem podporovaná síť organizací, která zasahuje do veřejné debaty? A proč může být současný německý model varováním pro zbytek Evropy?
O tom hovořil deník DIE WELT s Andrewem Lowenthalem, australským výzkumníkem, který se podílel na analýze amerických „Twitter Files“ a nyní zkoumá německé prostředí. Rozhovor vám přinášíme níže.

Pane Lowenthale, začněme úplně od základu. Co přesně znamená pojem „cenzurní průmyslový komplex“?

Lowenthal:
Je to síť nevládních organizací, univerzitních center, programů pro ověřování faktů, think-tanků, nadací, státních ministerstev a technologických platforem, které společně pracují na odstraňování nebo potlačování online obsahu. Většinou pod hesly jako „boj s dezinformacemi“, „ochrana demokracie“ nebo „regulace nenávisti“. Je to organický systém, ale zároveň systém státem podporovaný – někdy i iniciovaný.

Takže nejde pouze o USA? Model se podle vás rozšířil i do Evropy?

Lowenthal:
Ano. A v Německu je tato struktura podle našich zjištění stejně rozšířená jako v USA – možná ještě víc. Spolupráce mezi státem, NNO a technologickými platformami je otevřenější. A je méně snahy ji skrývat.

V Německu je slovo „cenzura“ extrémně citlivé. Používáte ho vědomě?

Lowenthal:
Ano, ale vždy diferencujeme.
„Cenzura“ je nejradikálnější forma – přímé mazání, blokace, vypínání účtů.
Širší pojem je „kontrola obsahu“, což mohou být doporučení, klasifikace, eskalace k platformám nebo algoritmické zásahy.
Problém je, že tyto zásahy nejsou neutrální – jsou politické.

Máte konkrétní příklad z Německa?

Lowenthal:
Nejdrastičtějším příkladem je federální program „Živá demokracie!“.
Tento program disponuje rozpočtem téměř 200 milionů eur ročně a financuje projekty, které mají mimo jiné regulovat nenávistné projevy a údajné dezinformace. Patří sem například organizace HateAid, která dostala více než 2,39 milionu eur z vládních rozpočtů a dnes působí jako „důvěryhodný označovatel“ podle zákona EU o digitálních službách.
To v praxi znamená, že může označovat obsah ke smazání – a platformy jej často skutečně odstraní.

Co tedy ukazuje vaše studie? Dochází v Německu k cenzuře?

Lowenthal:
Závěr je jednoznačný: Německo vybudovalo cenzurní komplex, který je větší než cokoli, co jsme našli v USA.

Proč jste nakonec zvolil právě Německo jako hlavní případovou studii?

Lowenthal:
Původně jsme chtěli analyzovat celou EU.
Ale jen v Německu jsme identifikovali více než 330 aktivních organizací, které se podílejí na moderaci a kontrole veřejné debaty.
Bylo zřejmé, že tady existuje samostatný ekosystém.

Co vás během výzkumu nejvíce znepokojilo?

Lowenthal:
Tři věci:

1. Obrovský počet zapojených organizací.
2. Jejich úzké napojení na státní struktury.
3. To, že se celý systém prezentuje jako „ochrana demokracie“, a přitom omezuje demokratickou diskusi.

Vnímáte paralely s historií? Vrací se Německo k reflexům státní kontroly?

Lowenthal:
Ano. Německo má tendenci reagovat na společenské problémy regulací projevu.
Některé postoje nejsou veřejně prezentovány jako politické názory – ale jako morální povinnost.
Tím se zužuje prostor pro debatu, což je pro demokracii nebezpečné.

Jaká je v tomto systému role Ministerstva vnitra?

Lowenthal:
Rezort postupně převzal oblasti od extremismu přes kyberbezpečnost až po krizovou komunikaci.
Následně financuje programy a konsorcia, která provádějí zásahy mimo přímou státní odpovědnost.
Koordinuje, financuje a legitimizuje většinu systému – aniž by o tom probíhala veřejná diskuse.

A co Federální úřad pro ochranu ústavy?

Lowenthal:
Jeho největší moc není v trestání, ale v kategorizaci.
Stačí zařazení do kategorie „delegitimizace státu“ a dotyčný člověk či skupina může být automaticky odstřižena od veřejné debaty – bez soudu, bez obvinění, jen na základě posudku.

Jaká je reakce německé veřejnosti? Uvědomuje si rozsah problému?

Lowenthal:
Většina lidí netuší, že se něco děje.
Kontrola probíhá jinak než v totalitních režimech – tiše, administrativně, prostřednictvím sítí a grantů, nikoli uniformami.

Co to znamená pro novináře?

Lowenthal:
Žurnalisté by měli tuto oblast systematicky zkoumat.
A přestat považovat některé otázky za „nepřípustné“.
Když média nehlídají moc, stávají se její součástí.

A pro demokracii jako celek?

Lowenthal:
Systém nakonec vytváří přesně to, čemu chce zabránit:
polarizaci, radikalizaci a rozpad společnosti.
Represe konflikt neřeší – jen ho přesune do podzemí.
Jediná cesta vpřed je otevřená diskuse. I s lidmi, které nemůžete vystát.

Závěrem: Je podle vás řešení?

Lowenthal:
Ano.
Transparentnost, pluralita a návrat k tomu, že nesouhlas není hrozba – ale součást demokracie.

Kdo je Andrew Lowenthal

• australský výzkumník svobody projevu
• spolupracoval na projektu Twitter Files
• spoluzakladatel liber-netu
• působil v Berkman Klein Center (Harvard) a na MIT

Český přesah: je silná kontrola podobná systému v Německu možná i v Česku?

Rozhovor s Andrewem Lowenthalem o „cenzurním komplexu“ v Německu má pro Česko silný přesah, protože ukazuje, jak státy Západu stále více propojují vládu, neziskový sektor, média a technologické firmy do jednoho ekosystému, který má potlačovat „dezinformace“. Z rozhovoru vyplývá, že v Německu tato kontrolní infrastruktura dorůstá do větších rozměrů, než jaké Lowenthal viděl v USA. Pokud je to pravda, otevírá se otázka, zda se podobné mechanismy mohou posílit i v ČR – zejména s ohledem na národní strategie boje proti dezinformacím, dotace na mediální projekty a tlak na sociální sítě. Pro českého čtenáře je důležité sledovat, jak se mění hranice mezi ochranou demokracie a jejím omezováním. Rozhovor nepřímo staví otázku, zda se může Evropa posunout od obrany hodnot k řízení veřejné debaty. Pokud Německo nastaví standard, Česko ho s vysokou pravděpodobností převezme.