
České země – tedy Čechy, Morava a česká část Slezska – patřily po staletí k nejprůmyslovějším a kulturně nejvlivnějším oblastem střední Evropy. Přesto si dnes mnoho lidí neuvědomuje, jak silně české prostředí ovlivnilo nejen rakouské hospodářství, ale i evropskou architekturu a kulturu. Řada známých firem, obchodních domů nebo gastronomických podniků, které jsou dnes spojovány například s Vídní či Rakouskem, má ve skutečnosti své kořeny právě v českých zemích. Podobně je tomu i u architektury – mnoho slavných staveb vznikalo díky spolupráci architektů a stavitelů z různých částí tehdejší monarchie, kde národní hranice nehrály téměř žádnou roli.
Rakouský knihovník a autor Thomas Hofmann ve svém blogu upozorňuje na zajímavý, často přehlížený fakt: mnoho věcí, které dnes považujeme za typicky rakouské nebo středoevropské, má ve skutečnosti český původ.
K rozšíření povědomí o tomto tématu přispívají dvě rozsáhlé publikace:
Obě knihy dohromady představují více než 800 stran textu, které se věnují kulturním, hospodářským i architektonickým vazbám mezi českými zeměmi a Rakouskem.
Autoři upozorňují, že například kolem roku 1910 byla Vídeň po Praze druhým největším českým městem v Evropě. V rakouské metropoli tehdy žily desetitisíce Čechů, kteří výrazně ovlivňovali místní ekonomiku, gastronomii i architekturu.
Kniha Jany Geršlové se věnuje především podnikům, jejichž zakladatelé pocházeli z českých zemí.
Autorka v ní popisuje vznik a vývoj celkem 32 významných firem, které mají původ v Čechách, na Moravě nebo v české části Slezska.
Publikace je rozdělena do šesti hlavních tematických kapitol, které se zabývají:
Mnohé z těchto značek dnes působí celosvětově a jejich české kořeny nejsou široké veřejnosti příliš známé.
Jedním z příkladů je známý vídeňský podnik Schweizer Haus v zábavním parku Prater. Tento podnik, proslulý především pečenými koleny a pivem Budweiser, provozuje rodina Kolarikových.
Podle autorky je restaurace často označována dokonce za „neoficiální české velvyslanectví ve Vídni“, protože její zakladatelé pocházejí z českého prostředí.
České kořeny mají také některé známé rakouské značky, například:
Tyto firmy jsou dnes symbolem rakouského sklářství, jejich historické vazby však sahají právě do českých zemí, které byly ve střední Evropě tradičním centrem výroby skla.
Velkou roli hráli lidé z českých zemí také ve stavebnictví.
Zakladatel firmy Wienerberger, která dnes patří mezi největší výrobce stavebních materiálů na světě, Alois Miesbach, pocházel ze Znojemska. Jeho synovec Heinrich Drasche, který firmu později rozvinul, se narodil v Brně.
Ve svých cihelnách na jihu Vídně zaměstnával především české a moravské dělníky.
Významnou postavou byl také stavitel Josef Hlávka, pocházející z Čech. Od roku 1860 realizoval ve Vídni řadu významných architektonických projektů.
Podílel se například na výstavbě:
Hlávka přitom pracoval podle návrhů slavných architektů Eduarda van der Nülla a Augusta Sicardsburga.
Velmi důležitou osobností byl také architekt Adolf Loos, rodák z Brna. Ten je považován za jednoho z průkopníků moderní architektury.
Loos prosazoval minimalistický styl a kritizoval přehnanou dekorativnost tehdejší architektury. Jeho práce měla zásadní vliv na vývoj moderní architektury ve střední Evropě.
České kořeny obchodních domů
České kořeny mají i některé velké obchodní domy.
Například slavný obchodní dům Kastner & Öhler ve Štýrském Hradci založili podnikatelé Carl Kastner a Hermann Öhler, kteří pocházeli z Opavy.
Podnik začínal v roce 1873 jako malý obchod s galanterií.
Během několika desetiletí se však výrazně rozrostl:
V roce 1912 měl podnik už 60 000 zásilkových zákazníků, což z něj činilo jednoho z průkopníků zásilkového obchodu ve střední Evropě.
Historik umění Jindřich Vybíral ve své knize upozorňuje, že architekturu nelze chápat pouze v národním kontextu.
Architekti v době Rakousko-Uherska často působili v různých částech monarchie a jejich práce se navzájem ovlivňovaly.
Typickým příkladem je soutěž na výstavbu lázeňských kolonád v Karlových Varech.
V roce 1906 se konala architektonická soutěž, do níž se přihlásilo asi 50 návrhů. Mezi architekty byli například Otto Wagner nebo Friedrich Ohmann.
Nakonec byl realizován Ohmannův návrh Zámecké kolonády, která byla postavena v letech 1910 až 1912.
Vybíral se ve své knize věnuje také architektuře ve Vídni.
Analyzuje například význam Ringstrasse, slavného vídeňského bulváru, jehož architektura podle něj vznikla v období rakouského liberalismu 19. století.
Další kapitoly se věnují například:
Podle Vybírala je architektura v českých zemích výsledkem mnoha kulturních vlivů.
Střední Evropa byla totiž po staletí propojeným kulturním prostorem, kde architekti, podnikatelé i řemeslníci často působili napříč dnešními státními hranicemi.
Proto je podle autora obtížné jednoznačně určit, co je „české“, „rakouské“ nebo „německé“.
Knihy Jany Geršlové a Jindřicha Vybírala podle DER STANDARD ukazují, že české země sehrály ve střední Evropě mnohem významnější roli, než si dnes často uvědomujeme.
Mnoho známých značek, podniků i architektonických projektů vzniklo díky lidem pocházejícím z Čech, Moravy nebo Slezska.
Zároveň se ukazuje, že střední Evropa byla historicky velmi propojeným kulturním prostorem, kde se vlivy jednotlivých národů vzájemně prolínaly.
Diskuse pod článkem se soustředila především na otázku historické identity obyvatel českých zemí a na vztah mezi pojmy „český“, „böhmisch“ (böhmisch = zemský/pocházející ze země Böhmen) a „německy mluvící obyvatelé“. Mnoho komentujících upozorňuje, že dnešní národní kategorie nelze jednoduše promítat do minulosti habsburské monarchie. poz.red. čeština nezná mimochodem adekvátní překlad německého slova Böhmen a překládá ho jak Čechy. Tím pádem je vše böhmisch automaticky považováno za české. Němci ale zemský název Diskuse pod článkem se soustředila především na otázku historické identity obyvatel českých zemí a na vztah mezi pojmy „český“, „böhmisch“ (böhmisch = zemský/pocházející ze země Böhmen) a „německy mluvící obyvatelé“. Mnoho komentujících upozorňuje, že dnešní národní kategorie nelze jednoduše promítat do minulosti habsburské monarchie.
(poz. red. čeština nezná adekvátní překlad německého slova Böhmen a překládá ho jak Čechy. Tím pádem je v češtině vše böhmisch automaticky považováno za české. Němci ale zemský název Böhmen vnímají šířeji. V jejich vnímání Böhmen ≠Čechy, kdežto v českém pojímání Čechy = Böhmen)
1. Kritika označení „české kořeny“ (cca 40 % komentářů)
Největší skupina diskutujících tvrdí, že termín „český“ je historicky nepřesný. Podle nich by bylo přesnější používat označení „böhmisch-mährisch“ (česko-moravské) nebo „böhmische Wurzeln“. Argumentují tím, že v době habsburské monarchie se mnoho lidí označovalo spíše podle země (Böhmen, Mähren) než podle moderního národa.
Typický názor:
2. Zdůraznění multikulturního charakteru střední Evropy (cca 30 % komentářů)
Druhá významná skupina připomíná, že historické české země byly silně multikulturní prostor, kde spolu žili Češi, Němci, Židé, Rakušané a další národnosti.
Podle těchto komentářů:
3. Kritika pojmu „Sudetendeutsche“ (cca 15 % komentářů)
Řada diskutujících odmítá označení „Sudetští Němci“. Tvrdí, že tento termín vznikl až ve 20. století a historicky je nepřesný.
Argumenty:
4. Obrana označení „české kořeny“ (cca 10 % komentářů)
Menší skupina diskutujících naopak tvrdí, že označení „české“ je legitimní, protože historické země jako Čechy jsou dnes součástí České republiky.
Podle tohoto názoru:
5. Nostalgické a osobní vzpomínky na česko-rakouské propojení (cca 5 % komentářů)
Některé komentáře připomínají:
Diskuse ukazuje, že téma identity obyvatel českých zemí v době habsburské monarchie je dodnes citlivé. Z komentářů vyplývá především jeden společný závěr: historický prostor střední Evropy byl mnohem více propojený a multikulturní, než jak ho často popisují moderní národní příběhy.
Mnozí čtenáři se shodují, že právě nacionalismus 19. a 20. století postupně rozbil společný kulturní prostor mezi Vídní, Prahou, Brnem či Lvovem, který po staletí fungoval jako jeden propojený svět.