„Za těchto podmínek nikdy žádná smlouva nebude.“ Medveděv odmítá americký návrh na nové jaderné odzbrojení

Český přesah: proč se to týká i Česka hned teď

Konec poslední jaderné odzbrojovací smlouvy mezi USA a Ruskem není abstraktní geopolitická událost, ale zásadní zlom v bezpečnostním prostředí Evropy, jehož důsledky dopadají i na Českou republiku. Česko leží v srdci kontinentu, je členem NATO a zároveň zemí, která paralelně řeší rozšíření vlastní jaderné energetiky (Dukovany) a rostoucí vojenské výdaje. Rozpad kontrolního rámce nad strategickými jadernými zbraněmi znamená vyšší riziko eskalace, tlak na alianční obranu i dlouhodobou nejistotu, která se promítá do ekonomiky, investic a cen energií. Jinými slovy: to, co se dnes rozhoduje mezi Washingtonem, Moskvou a Pekingem, ovlivňuje i bezpečnost a prosperitu ČR.

Konec jaderného odzbrojovacího systému, který po desetiletí omezoval riziko nekontrolovaného zbrojení mezi Spojenými státy a Ruskem, je nyní oficiální. Poslední velká dohoda – New START – vypršela a podle Washingtonu není prostor pro její jednoduché obnovení. Americký ministr zahraničí Marco Rubio dal jasně najevo, že návrat ke starému modelu nepřipadá v úvahu. „New START už neplní svůj účel,“ uvedl ve svém vyjádření na sociální síti X.

Rubio tím reagoval na vypršení smlouvy, která byla podepsána v roce 2010 a po patnáct let tvořila základ strategické stability mezi dvěma největšími jadernými mocnostmi světa. Dohoda stanovovala jasné limity: každá strana mohla mít maximálně 1 550 strategických jaderných hlavic a 700 rozmístěných nosičů, tedy raket, bombardérů a ponorek schopných jaderného úderu. Tyto limity byly navíc kontrolovatelné prostřednictvím inspekcí a výměny dat.

Podle Rubia však svět vstoupil do „nové éry“, která vyžaduje zcela nový přístup. Zásadní změnou oproti minulosti má být zapojení Číny. Spojené státy už nechtějí uzavírat smlouvu pouze s Ruskem, ale požadují, aby se na jakémkoli novém režimu omezování jaderných zbraní podílela i druhá – respektive třetí – globální jaderná velmoc. Stejný postoj dříve vyjádřil i americký prezident Donald Trump.

Argumentace Washingtonu stojí podle DIE WELT na rychlém růstu čínského jaderného arzenálu. Rubio tvrdí, že Čína od roku 2020 navýšila počet jaderných hlavic z něco málo přes 200 na více než 600 a že do roku 2030 může disponovat více než 1 000 jadernými hlavicemi. Podle něj by jakákoli smlouva, která by tento vývoj ignorovala, učinila Spojené státy „bezpochyby méně bezpečnými“.

Zároveň ale Rubio výrazně tlumí očekávání, že by nová dohoda mohla vzniknout rychle. Připomíná, že i starší odzbrojovací smlouvy se připravovaly roky, a to v době, kdy u jednacího stolu seděly pouze dvě mocnosti. Zapojení třetího aktéra, který se navíc dosud zdráhá jakýchkoli omezení, celý proces ještě více komplikuje.

Z Moskvy zaznívá kritika amerického přístupu, ale zároveň i určitá dávka realismu. Kreml sice vyjádřil lítost nad vypršením smlouvy New START, zároveň však projevil pochopení pro čínský postoj, že se Peking nechce zapojit do jednání. Ruská strana upozorňuje, že čínský jaderný arzenál je stále menší než ruský nebo americký, a že tedy nelze mechanicky přenášet logiku bilaterální smlouvy na třístranný formát.

Ostře se však vyjádřil bývalý ruský prezident a současný místopředseda ruské bezpečnostní rady Dmitrij Medveděv. Ten americkému ministrovi zahraničí položil jednoduchou, ale politicky výbušnou otázku: proč Spojené státy mluví o Číně, ale ignorují další jaderné mocnosti, konkrétně Velkou Británii a Francii?

Podle Medveděva je americká argumentace selektivní a účelová. Pokud je problémem to, že New START nezahrnoval taktické jaderné zbraně nebo nové technologie, jako jsou hypersonické nosiče, pak by se podle něj mělo mluvit i o evropských jaderných arzenálech. Skutečný vzkaz Washingtonu je podle Medveděva zřejmý: Spojené státy v tuto chvíli o žádnou novou smlouvu nestojí.

Tento vývoj znamená zásadní zlom v globální bezpečnostní architektuře. Poprvé od konce studené války neexistuje žádný platný mechanismus, který by právně omezoval počty strategických jaderných zbraní mezi dvěma hlavními rivaly. Pro Evropu – a tedy i pro Českou republiku – to znamená návrat do éry vyšší nejistoty, kdy se znovu hraje o odstrašení, rovnováhu sil a politickou vůli riskovat.

Z českého pohledu je klíčové, že podobný vývoj posiluje tlak na NATO, aby investovalo více do obrany, modernizace zbraňových systémů a odstrašujících kapacit. To se následně promítá do českého rozpočtu, priorit vlády i veřejné debaty o tom, kolik bezpečnost skutečně stojí – a kolik jsme za ni ochotni platit.