Zelený mýtus? Německá debata zpochybňuje představu, že větrníky a soláry rychle zbaví zemi závislosti na dovozu ropy a plynu

Český přesah:

Pro českého čtenáře je tato německá debata mimořádně důležitá. Německo je největší ekonomikou Evropy a zároveň klíčovým energetickým a průmyslovým partnerem Česka. Pokud se ukáže, že německá Energiewende nepřináší rychlou energetickou nezávislost, ale naopak naráží na strukturální limity, pocítí to i české domácnosti a firmy – přes ceny elektřiny, investice do sítí, tlak na automobilový průmysl i evropskou klimatickou politiku. Jinými slovy: nejde jen o německý spor o čísla, ale o otázku, jak realistická je současná energetická strategie celé střední Evropy.

Německý text od Daniela Wetzela z DIE WELT vychází z jednoduché, ale velmi nepříjemné otázky: opravdu mohou obnovitelné zdroje – především vítr a slunce – udělat Německo rychle nezávislým na dovozu ropy, plynu a uhlí? Podle autora článku je odpověď mnohem skeptičtější, než jak ji dnes prezentují němečtí politici.

Jako příklad uvádí výroky spolkového ministra životního prostředí Carstena Schneidera (SPD), který v poslední době stále častěji nehovoří primárně o klimatu, ale o bezpečnosti. Větrná a solární energie jsou podle něj „domácí bezpečnostní energie“, protože mají Německo učinit méně závislým na surovinových dovozech z geopoliticky nestabilních oblastí světa. Po vypuknutí války s Íránem se právě tento argument stal ještě silnějším – ochrana klimatu už podle textu nestačí jako hlavní ospravedlnění masivních subvencí, a tak se do popředí dostává téma energetické soběstačnosti.

Na první pohled to zní logicky: země, která vyrábí více elektřiny z větru a slunce, by měla potřebovat méně ropy a plynu ze zahraničí. Autor ale tvrdí, že právě zde se skrývá zásadní omyl celé německé energetické debaty. Problém podle něj spočívá v tom, že veřejnost často slyší jen podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny, nikoli na celkové spotřebě energie.

Rozdíl mezi elektřinou a celkovou energií je podle textu klíčový

Německá „Arbeitsgemeinschaft Energiebilanzen“ uvádí, že současná celková primární energetická potřeba Německa dosahuje zhruba 10 500 petajoulů ročně. To je celá energetická základna ekonomiky – tedy nejen elektřina, ale i doprava, vytápění, průmysl a další sektory. Tato obrovská spotřeba má být podle německých klimatických plánů v příštích 19 letech dekarbonizována, tedy převedena na klimaticky neutrální zdroje.

Jenže skutečný příspěvek větru a slunce k tomuto celkovému objemu je podle autora mnohem menší, než si většina lidí představuje. Solární energie podle článku dodala v minulém roce 363 petajoulů. To představuje pouze asi 3,4 % z celkové primární energetické potřeby Německa. Větrná energie přidala 481 petajoulů, tedy asi 4,6 %. Dohromady tak slunce a vítr pokrývají zhruba 8 % celkové energetické spotřeby země.

A právě tady článek staví svůj hlavní argument: pokud vítr a slunce společně nepokrývají ani desetinu celkové spotřeby energie, pak je představa o rychlém osvobození od dovozu fosilních paliv iluzí. Autor připouští, že v samotném elektroenergetickém sektoru vypadají čísla mnohem působivěji. Podíl obnovitelných zdrojů na spotřebě elektřiny se podle různých metodik pohybuje kolem 55 až 60 %, přičemž samotné slunce a vítr tvoří přibližně 44 % tohoto objemu. Jenže elektřina sama o sobě představuje jen asi pětinu celkové energetické spotřeby Německa. Vysoký podíl „zelené elektřiny“ tak podle autora vytváří zavádějící dojem, že energetická transformace je mnohem dál, než ve skutečnosti je.

Jaký je tedy dlouhodobý vývoj

Přes více než čtvrtstoletí Energiewende je německá ekonomika stále z 78 % závislá na fosilních palivech – tedy na ropě, plynu a uhlí. To znamená, že za 25 let došlo podle článku jen k relativně omezenému posunu. Současně Němci platí jedny z nejvyšších cen elektřiny na světě. Autor se proto ptá: jak je možné, že země po masivních dotacích, obrovských investicích a dlouholeté politické podpoře zůstává stále tak silně závislá na fosilních zdrojích?

Odpověď hledá v samotné konstrukci Energiewende. Ta podle něj byla od počátku nastavena hlavně jako „Stromwende“, tedy proměna elektroenergetiky, nikoli celého energetického systému. Výhoda pro politiky byla zřejmá: jednali s několika velkými energetickými firmami a nemuseli se ve stejné míře pouštět do konfliktu s miliony voličů – řidiči, nájemníky a majiteli domů. Proto dlouho prakticky neprobíhala skutečná proměna dopravy a vytápění.

Článek připomíná, že teprve nedávné snahy o „sektorové propojení“, tedy elektrifikaci dopravy a vytápění, mají tuto mezeru zacelit. Jenže realita je zatím slabá. Podíl elektromobilů na celkovém vozovém parku činí podle textu jen 2,8 %. U vytápění je situace podobná: tepelná čerpadla sice začala být populární, ale jejich rozšíření stále ani zdaleka neodpovídá potřebnému tempu. V sektoru bydlení činí podíl energie ze slunce a větru jen 2,5 %.

Autor připouští, že existují argumenty, proč by přechod mohl v budoucnu zrychlit. Válka s Íránem zvyšuje ceny benzinu i plynu, což může zvýšit atraktivitu elektromobilů a tepelných čerpadel. Nové modely elektromobilů by měly být levnější a tepelná čerpadla se mohou díky technologickému pokroku více prosadit i ve starších budovách. Přesto ale zůstává otázka, zda tyto změny dokážou dostatečně rychle vytlačit dnešních 80 % fosilní energie ze systému.

Nový faktor: prudce rostoucí spotřeba elektřiny kvůli umělé inteligenci a datovým centrům

Pokud budou nové obnovitelné kapacity pohlceny těmito novými sektory, nebudou k dispozici pro nahrazování fosilních paliv v dopravě, vytápění či průmyslu. To je další důvod, proč autor odmítá optimistická tvrzení, že Německo je „na cílové rovince“.

Text cituje i energetického experta Christopha Maurera z institutu Consentec, který tuto představu ironicky přirovnal k cyklistickému závodu Milán–San Remo. Podle něj by tvrzení, že Německo je u Energiewende na cílové rovince, znamenalo, že cílová rovinka začíná už po průjezdu průsmykem Turchino – tedy zhruba v polovině trasy. A sám Maurer dodává, že ve skutečnosti je Německo možná ještě před tímto bodem.

Finanční rámec celé transformace je přitom obrovský. Autor připomíná, že „zelené“ výrobce elektřiny stát podporuje více než 16 miliardami eur ročně (cca 400 miliard Kč ročně). K tomu má být do roku 2030 potřeba každoročně investovat dalších 90 miliard eur (cca 2,25 bilionu Kč ročně). Pro mnoho lidí tak může myšlenka, že tyto výdaje povedou k úsporám za dovoz ropy, plynu a uhlí v hodnotě 80 miliard eur ročně (cca 2 biliony Kč ročně), znít přesvědčivě. Autor ale tvrdí, že tato jednoduchá rovnice nefunguje, protože se opírá o nadhodnocené představy o skutečném významu větru a slunce v celkové bilanci.

Shrnutí

Německý článek zpochybňuje základní politické tvrzení, že větrná a solární energie mohou v dohledné době osvobodit Německo od závislosti na dovozu fosilních paliv. Upozorňuje, že vysoký podíl obnovitelných zdrojů v elektřině vytváří zavádějící dojem, zatímco v celkové energetické spotřebě tvoří vítr a slunce stále jen malou část. Pro českého čtenáře je to důležité varování: energetická transformace je mnohem složitější, dražší a delší proces, než jak bývá veřejnosti často představován.