Evropa čelí realitě, kterou si politici zatím jen šeptem připouštějí.
Sociální stát, jak ho známe, se začíná drolit.
Pomalu, ale jistě – pod tlakem stárnoucí populace, slabého hospodářského růstu a rostoucích vojenských výdajů.
Německý deník Die Welt přinesl analýzu, podle které se všechny evropské vlády ocitly v pasti: vědí, že musí omezit sociální výdaje, ale nemají odvahu to udělat.
Podle slov německého kancléře Friedricha Merze (CDU) je dnešní model sociálního státu „s tím, co ekonomicky dokážeme vyprodukovat, už nefinancovatelný“.
Podobně zní i debaty ve Francii, kde výdaje na sociální oblast patří k nejvyšším v Evropě – přes 31 % HDP.
Itálie pod vedením Giorgie Meloni snížila rozpočty na zdravotnictví a navázala věk odchodu do důchodu na průměrnou délku života.
Británie, pod vládou Keira Starmera, se odvážila sáhnout do státních dávek.
Všichni tak řeší stejný problém: rostoucí počet seniorů, menší počet pracujících a stále dražší zdravotní péče.
Statistiky Eurostatu mluví jasně:
To znamená jediné: na jednoho důchodce připadne stále méně pracujících.
Zatímco dnes je poměr zhruba 1 ku 3, do roku 2100 může klesnout na 1 ku 1,5.
V praxi to znamená, že výdaje na důchody a zdravotnictví explodují, zatímco počet daňových poplatníků se propadne.
Už bývalá kancléřka Angela Merkelová před lety upozorňovala:
„Evropa tvoří sedm procent světové populace, čtvrtinu ekonomické produkce, ale polovinu všech sociálních výdajů planety.“
V roce 2023 dosahovaly sociální výdaje v EU průměrně 26,6 % HDP, zatímco ve Spojených státech jen kolem 14 %.
Evropský model solidarity tak stojí na vratkých základech – vznikl v době, kdy hospodářský růst činil 5 % ročně, zatímco dnes je sotva 1,2 %.
Italský ekonom a bývalý šéf Evropské centrální banky Mario Draghi ve své zprávě pro Evropskou komisi jasně varoval:
„Základy evropského růstu – export, inovace a technologická vyspělost – se oslabují.“
Podle něj Evropa ztrácí schopnost financovat své vlastní ambice, od klimatické politiky přes digitalizaci až po armádu.
Bez inovací a produktivity se však nedá udržet ani sociální stát.
Ekonom Patrick Artus z pařížského institutu Ossiam shrnul situaci drsně:
„Všichni víme, co je potřeba: zvýšit zaměstnanost, reformovat vzdělávání a zvednout důchodový věk. Ale nikdo nechce nést následky.“
Podle něj se Evropa bojí nepopulárních rozhodnutí, přestože odkládání reforem jen zvyšuje cenu, kterou zaplatí budoucí generace.
Španělsko a Portugalsko jsou jedinými zeměmi, které už během dluhové krize provedly tvrdé škrty – a dnes z nich těží stabilnější rozpočty.
Česko zatím působí relativně klidně, ale čísla mluví jasně:
Přesto se o skutečných reformách téměř nemluví.
Jak poznamenal jeden český ekonom: „Politici znají řešení, ale chtějí být zvoleni i příště.“
Evropa je starý kontinent – nejen historicky, ale i demograficky.
Pokud se nic nezmění, sociální stát se může stát obětí vlastní štědrosti.
Otázka nezní jestli, ale kdy se politici odváží říct lidem pravdu:
že to, co jsme považovali za samozřejmé, už dál neudržíme.