
Český přesah: Německá zkušenost je varováním i pro česká města
Příběh hamburského pediatra Adnana Akbaby není jen příběhem jedné ordinace v problémové čtvrti. Ukazuje, jak mohou dopadnout oblasti, kde se současně spojí nedostatek lékařů, sociální vyloučení, vysoká koncentrace chudoby a neúspěšná integrace části migrantů. Česká republika se zatím s podobně rozsáhlými problémy nepotýká, ale i zde začínají některé regiony řešit nedostatek praktických lékařů, přetížené sociální služby a rostoucí počet lidí odkázaných na státní pomoc. Německá zkušenost ukazuje, že pokud stát nedokáže zajistit základní služby v problémových lokalitách, vzniká prostředí, které se postupně dostává mimo běžnou kontrolu institucí. Pro Česko je proto zajímavé sledovat nejen samotnou migraci, ale i otázku, jak zajistit fungující integraci, dostupné zdravotnictví a ochranu dětí v sociálně znevýhodněném prostředí.
Hamburský dětský lékař Adnan Akbaba pracuje ve čtvrti Steilshoop, která patří mezi dlouhodobě problematické části města. V rozhovoru pro deník WELT otevřeně popsal každodenní realitu práce v místě, kde podle jeho slov postupně selhává základní zdravotní péče a kde sociální problémy nabývají stále vážnějších rozměrů.
Devětapadesátiletý lékař říká, že se někdy cítí jako člověk stojící na potápějící se lodi. Ve Steilshoopu podle něj dochází k postupnému rozpadu ambulantní zdravotní péče a obyvatelé stále obtížněji hledají lékaře, kteří by je byli ochotni přijmout.
Steilshoop má přibližně 19 800 obyvatel. Ještě před několika lety zde působilo deset praktických lékařů a několik dětských specialistů.
Dnes podle Akbaby zůstal:
Mnozí lékaři podle něj své ordinace uzavřeli nebo se přestěhovali do méně zatížených částí Hamburku.
Důsledky jsou podle něj alarmující. Někteří rodiče nedokážou najít pediatra ani pro základní preventivní prohlídky svých dětí. Místo běžné ordinace tak končí na nemocničních pohotovostech, které musí suplovat ambulantní péči.
Akbaba upozorňuje, že problém není pouze ve Steilshoopu. Nedostatek lékařů se postupně šíří i do dalších německých měst, přestože se často mluví hlavně o venkovských regionech.
Adnan Akbaba má osobní zkušenost s migrací.
Do Německa přišel jako pětiletý syn tureckých gastarbeiterů. Rodina měla osm dětí a žila ve velmi skromných podmínkách.
Jeho matka nikdy neuměla číst ani psát, přesto podle něj dokázala své děti vychovat a umožnit jim lepší život.
Právě tato zkušenost formovala jeho pohled na integraci.
„Německo bylo naší velkou šancí – a my jsme ji využili,“ vzpomíná.
Právě proto dnes otevřeně kritizuje situaci, kdy podle něj stát přijímá nové migranty, aniž by jim dokázal vytvořit podmínky pro úspěšné začlenění do společnosti.
Podmínky, ve kterých jeho ordinace funguje, nejsou jednoduché.
Budova, kde sídlí, je téměř prázdná.
Podle lékaře zde:
Na schodišti je podle jeho slov cítit zápach výkalů a celkový stav objektu odpovídá postupnému úpadku okolí.
Přesto ordinaci neopouští.
„Lékař, který odejde, je jako kapitán, který opustí loď před ostatními,“ říká.
Nejsilnější část rozhovoru tvoří vzpomínka na případ malého dítěte, které zemřelo poté, co jeho matka opakovaně nepřicházela na kontrolní vyšetření.
Personál ordinace se snažil matku kontaktovat kvůli důležitým odběrům v době, kdy Německem procházela vlna závažných RSV infekcí mezi kojenci.
Matku se ale nepodařilo zastihnout.
O tři týdny později zazvonila u dveří ordinace.
„Stála tam matka a v náručí držela své mrtvé dítě,“ vzpomíná lékař.
Podle svých slov si tento okamžik ponese v paměti po celý život.
Akbaba říká, že už dávno není pouze lékařem.
Ve své ordinaci často:
Pokud mu například rodiče předloží zdravotní dokumentaci a prokáží, že potřebují určité léky, snaží se jim pomoci i mimo rámec své běžné specializace.
„Nejsem jen lékař. Jsem také sociální pracovník,“ říká otevřeně.
Velkou část rozhovoru věnuje ochraně ohrožených dětí.
Podle něj se pravidelně setkává s případy, kdy dítě vyrůstá v prostředí, které vzbuzuje vážné obavy.
Problém je ale v tom, že:
Proto používá neobvyklou metodu.
Pokud má vážné podezření, předepíše dítěti fyzioterapii i v situacích, kdy zdravotní důvod není hlavním motivem.
Cílem je zajistit, aby dítě pravidelně viděl další odborník.
„Jde jednoduše o to, aby někdo zvenčí tyto děti pravidelně sledoval,“ vysvětluje.
Ve Steilshoopu má podle lékaře:
Mnozí nově příchozí jsou uprchlíci, kteří zde získávají své první bydlení po příchodu do Německa.
Akbaba říká, že zpočátku bývají optimističtí, ale postupně narážejí na realitu.
Podle něj je problém v tom, že stát přijímá velké množství lidí bez dostatečného integračního plánu.
„Pokud migranty nepodporujeme a zároveň po nich nic nevyžadujeme, neměli bychom přijímat další,“ říká.
Největší pozornost vyvolala jeho věta:
„Rozčiluje mě, když slyším, že děti těchto nově příchozích ještě nechodí do školky, ale už jsou přihlášené do koránské školy.“
Podle něj pak některé rodiny snadněji podléhají vlivu náboženských radikálů, před kterými mnozí z nich původně utíkali.
Na závěr rozhovoru lékař mluví o své dceři, která zvažuje, zda po něm ordinaci převezme.
Zdůrazňuje, že ji do ničeho netlačí a chce, aby si vybrala vlastní cestu.
Přiznává však, že kdyby se jednou rozhodla pokračovat v jeho práci, byl by na ni velmi hrdý.