Německý historik je přesvědčen, že Putinova anexe Krymu nebyla improvizace, ale začátek dlouhodobé strategie. Německo tehdy varování přehlédlo

Český přesah: Události z roku 2014 mají pro Českou republiku zásadní význam. Právě tehdy se ukázalo, že Rusko je připraveno měnit evropské hranice silou, využívat dezinformace, neoznačené vojáky i ekonomickou závislost evropských zemí jako součást širšího mocenského plánu. Česká debata se přesto ještě dlouho soustředila na to, zda je možné s Moskvou udržet „pragmatické vztahy“ a oddělit obchod od bezpečnosti. Německý příklad s Nord Streamem ukazuje, jak nebezpečné může být, když stát současně kritizuje ruskou agresi, ale zároveň prohlubuje energetickou závislost na Kremlu.

Když Vladimir Putin 4. března 2014 svolal do Kremlu ruské a zahraniční novináře, měla jeho tisková konference působit jako vysvětlení dramatické situace na ukrajinském Krymu. Ve skutečnosti se podle tehdejšího hodnocení deníku WELT stala ukázkou otevřeného popírání reality.

Ruský prezident prohlašoval, že vojenský zásah na Krymu v danou chvíli nepovažuje za nutný. V té době však již ruské speciální jednotky fakticky kontrolovaly klíčová místa na poloostrově. Ozbrojení muži v moderních uniformách bez státních znaků obsadili letiště, správní budovy i další strategické objekty.

Brzy se pro ně vžil výraz „malí zelení mužíčci“. Označení bylo ironické, ale současně vystihovalo způsob, jakým Rusko tehdy vedlo operaci: vojáci byli očividně profesionálně vycvičení a vybavení, Moskva však popírala, že by patřili k ruským ozbrojeným silám.

Putin tvrdil, že jde o místní jednotky sebeobrany. Na otázku, proč vypadají stejně jako ruští vojáci, odpovídal v tom smyslu, že podobnou výstroj si lze koupit v obchodě.

Prezident, který začal věřit vlastním tvrzením

Tehdejší vedoucí zahraniční redakce WELT Clemens Wergin si všiml, že Putin během vystoupení nepůsobil jako obvykle. Nebyl chladný, dokonale kontrolovaný a cynicky sebejistý. Naopak vypadal rozčileně, nervózně a místy zmateně.

Nejvíce znepokojivý podle komentáře nebyl samotný obsah jeho výroků, ale dojem, že ruský prezident už možná nezažívá své výroky pouze jako vědomou propagandu. Působil jako politik, který začal částečně věřit vlastním konstrukcím.

To bylo mimořádně nebezpečné právě proto, že šlo o člověka rozhodujícího o válce a míru.

Krym jako zkušební projekt obnovy impéria

Publicista Marko Martin tehdy ve WELT napsal, že útok na Krym není krátkodobou taktikou, ale součástí dlouhodobé strategie. Podle něj šlo o první praktický test snahy obnovit alespoň část někdejšího ruského či sovětského impéria.

Západ mohl takovou ambici považovat za zastaralou nebo předem odsouzenou k neúspěchu. Rusko podle této argumentace nenabízelo atraktivní společenský model, který by jiné národy dobrovolně následovaly. Jeho politický systém nestál na osobní svobodě, prosperitě a otevřené společnosti, ale na autoritářství, nerovnosti a moci bezpečnostních struktur.

Právě tato slabost však mohla být současně zdrojem agrese. Pokud režim nedokáže své okolí přitahovat, může se ho pokusit ovládat nátlakem.

Martin, který vyrůstal v bývalé NDR v rodině nepohodlné komunistickému režimu, varoval, že demokratické státy opakovaně podceňují výhrůžky autoritářských vládců. Často je považují za rétoriku určenou domácímu publiku, dokud se neukáže, že byly míněny vážně.

Obama odsoudil Rusko, ale působil bezmocně

Americký prezident Barack Obama reagoval na obsazení Krymu prohlášením, že Rusko stojí na špatné straně dějin. Tato formulace měla jasně odsoudit ruský postup, praktický dopad však byl omezený.

Washingtonský zpravodaj WELT Uwe Schmitt tehdy popsal Obamu jako politika, kterého frustruje, že Putin obnovuje logiku studené války a zdánlivě s ní dosahuje úspěchů.

Ve Spojených státech se navíc okamžitě rozhořel vnitropolitický spor. Republikáni, kteří Obamu dříve obviňovali z autoritářských sklonů a přehnané prezidentské moci, ho nyní označovali za slabého vůdce a politika příliš ochotného ustupovat skutečnému diktátorovi.

Výsledkem bylo, že americká politika nevystupovala navenek dostatečně jednotně a rozhodně.

Německo zvolilo dvojí přístup

Německo mohlo jako nejsilnější evropská ekonomika sehrát výraznou roli. Podle článku však zvolilo politiku, která kombinovala veřejnou kritiku Ruska s pokračující hospodářskou spoluprací.

Ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier ruskou agresi odsuzoval, současně ale podporoval zachování dialogu a sbližování s Moskvou.

Kancléřka Angela Merkelová sice souhlasila se sankcemi, zároveň však neukončila přípravu dalšího plynovodu přes Baltské moře. Projekt Nord Stream 2 pokračoval navzdory varování Polska a pobaltských zemí.

Tyto státy upozorňovaly, že nové potrubí umožní Rusku dodávat plyn do západní Evropy bez využití ukrajinské infrastruktury. Dokud byly ruské dodávky závislé na potrubích vedoucích přes Ukrajinu, měla Moskva alespoň ekonomický důvod část této infrastruktury chránit. Po vybudování alternativních tras se tato nepřímá pojistka oslabovala.

Jaderný odchod zvýšil závislost na ruském plynu

Merkelová potřebovala ruský plyn také kvůli německé energetické politice. Po havárii ve Fukušimě rozhodla v roce 2011 o urychleném odchodu Německa od jaderné energetiky.

Země chtěla současně omezovat uhlí a rozvíjet obnovitelné zdroje. Plyn měl fungovat jako přechodný zdroj, který bude vyrovnávat výkyvy výroby elektřiny z větru a slunce.

Tím však Německo prohloubilo závislost na dodávkách z Ruska.

Vznikla politika, kterou článek označuje za dvojznačnou: Berlín na jedné straně odsuzoval porušení mezinárodního práva, na druhé straně pokračoval v projektu, který měl Moskvě přinášet miliardové příjmy a posilovat její vliv na evropskou energetiku.

Nord Stream 2 byl přitom německými politiky dlouho prezentován jako soukromý hospodářský projekt, nikoli jako zásadní geopolitická otázka.

Krize byla pouze odložena

V německé veřejnosti získávala Merkelová za svůj umírněný přístup podporu. Působila jako zkušená politička, která dokáže udržet dialog, prosadit sankce a zároveň zabránit úplnému přerušení vztahů s Ruskem.

Podle zpětného hodnocení však ve skutečnosti uzavřela velmi riskantní sázku na budoucnost. Předpokládala, že ekonomické propojení udrží Rusko v mezích a že obchodní zájmy budou pro Kreml důležitější než imperiální ambice.

Tuto cenu neměla zaplatit její vláda bezprostředně. Důsledky se naplno ukázaly až o osm let později, když Rusko v únoru 2022 zahájilo rozsáhlou invazi na Ukrajinu.

Tehdy se potvrdilo, že anexe Krymu nebyla izolovaným incidentem ani omezeným regionálním konfliktem. Byla prvním krokem širší strategie, kterou evropské státy nedokázaly nebo nechtěly včas správně vyhodnotit.

Poučení pro dnešní Evropu

Příběh roku 2014 ukazuje, že ekonomické vztahy samy o sobě nezaručují mír. Mohou naopak vytvořit závislost, kterou autoritářský stát později využije jako nástroj politického nátlaku.

Pro Českou republiku je toto poučení důležité nejen ve vztahu k Rusku. Týká se také závislosti na strategických surovinách, energetických zdrojích, čínských technologiích nebo dodavatelských řetězcích ovládaných nedemokratickými režimy.

Evropská bezpečnostní politika po roce 2022 vychází z poznání, že varování států ležících blíže Rusku nebyla přehnaná. Polsko, pobaltské země i část střední Evropy hodnotily Nord Stream především jako geopolitický projekt. Berlín ho příliš dlouho vnímal hlavně jako obchod.

Z dnešní perspektivy je zřejmé, že největší chybou nebyl nedostatek informací. Západ měl k dispozici Putinovy výroky, ruskou válku proti Gruzii z roku 2008, obsazení Krymu i podporu separatistů na východě Ukrajiny. Chyběla především ochota přijmout, že Kreml myslí své hrozby vážně a že hospodářská spolupráce jeho strategii nezměnila.