Rakousko zvažuje státní fond na podporu penzí. Sám o sobě ale důchodový problém nevyřeší

Český přesah: Rakouská debata je velmi podobná té, která dříve či později čeká i Česko

Rakouský návrh je zajímavý i z českého pohledu. Také český důchodový systém stojí především na průběžném financování, tedy na tom, že odvody současných zaměstnanců financují dnešní penzisty. S postupným stárnutím populace ale roste otázka, zda bude možné dlouhodobě udržet současný poměr mezi odvody, výší penzí a věkem odchodu do důchodu. Rakouská myšlenka vytvořit veřejný investiční fond proto může být inspirací i pro Česko: část příjmů státu by se nespotřebovala okamžitě, ale dlouhodobě investovala a vytvářela majetek pro budoucí generace. Zároveň však rakouská debata názorně ukazuje, že ani velký státní fond nedokáže sám nahradit strukturální reformu důchodového systému.

Rakouský kancléř Christian Stocker z lidové strany ÖVP navrhuje, aby stát část zisků ze svých majetkových účastí neposílal jako běžný příjem do rozpočtu, ale investoval je prostřednictvím nového státního fondu. Výnosy tohoto fondu by v budoucnu pomáhaly financovat rakouské penze.

Stocker hovoří o tom, že by se důchodový systém měl posuzovat komplexněji a Rakousko by se mohlo inspirovat některými skandinávskými zeměmi. Podle jeho představy by stát mohl do fondu převádět například polovinu zisků ze státních podniků.

Šlo by přibližně o 700 milionů eur ročně, tedy asi 17,5 miliardy korun při kurzu 1 euro = 25 Kč.

Peníze by nebyly okamžitě spotřebovány, ale dlouhodobě investovány. Výnosy z tohoto majetku by potom v budoucnosti vytvářely dodatečný příjem pro financování penzijního systému.

Myšlenku přivítali liberální Neos i rakouský Svaz průmyslu. Obě strany však zároveň upozorňují, že samotný státní fond problém financování důchodů nevyřeší.

Odmítavě se naopak staví FPÖ, zatímco sociální demokraté z SPÖ opakují, že zákonný věk odchodu do důchodu by se podle nich zvyšovat neměl.

Státní fond by do rakouského systému přidal kapitálový pilíř

Rakouské důchody jsou podobně jako české do značné míry založeny na průběžném systému. Peníze vybrané prostřednictvím pojistného a daní jsou převážně okamžitě použity na výplatu současných penzí.

Státní investiční fond by tento mechanismus částečně změnil.

Vedle průběžného systému by totiž vznikal také kapitálový majetek, který by mohl dlouhodobě generovat výnos.

To je hlavní ekonomický argument ve prospěch Stockerova návrhu.

Při velmi dlouhém investičním horizontu se i relativně menší pravidelná částka může postupně změnit ve značný majetek. Profesionálně spravovaný fond by mohl investovat například do:

• akcií,
• státních a podnikových dluhopisů,
• infrastruktury,
• nemovitostí,
• případně dalších dlouhodobých aktiv.

Důležitá by samozřejmě byla široká diverzifikace investic.

Pokud by například rakouský stát skutečně investoval každý rok 17,5 miliardy korun a fond by fungoval několik desetiletí, mohl by postupně vytvořit významný finanční polštář.

Stát by místo spotřeby vytvářel majetek

Z hlediska veřejných financí je Stockerova myšlenka zajímavá ještě z jednoho důvodu.

Dnes stát zisky svých podniků obvykle použije jako příjem rozpočtu a peníze následně utratí.

Nový model by znamenal, že část těchto příjmů nebude okamžitě spotřebována.

Stát by je místo toho proměnil ve finanční majetek.

Dnešní generace by tak vytvářela rezervu, jejíž výnosy by využívaly i generace budoucí.

To je zásadní rozdíl oproti čistě průběžnému důchodovému systému, v němž se většina současných příjmů bezprostředně použije na současné výdaje.

Stocker přitom odkazuje právě na zkušenosti skandinávských států. Například Norsko nebo Švédsko využívají různé formy veřejných investičních fondů či kapitálových prvků důchodového zabezpečení.

Problém je v poměru mezi velikostí fondu a výdaji na penze

Hlavní slabinou návrhu je však jeho velikost.

700 milionů eur ročně, tedy přibližně 17,5 miliardy korun, zní jako vysoká částka. V kontextu celého rakouského penzijního systému je ale relativně malá.

Pro rok 2025 bylo v rakouském federálním rozpočtu na penze určeno přibližně 32,9 miliardy eur, což při použitém kurzu odpovídá asi 822,5 miliardy korun.

Výdaje navíc dál rostou.

Rakouský stát musí jen na zákonné důchodové pojištění podle článku každoročně doplácet zhruba 16 až 17 miliard eur, tedy asi 400 až 425 miliard korun.

V tomto měřítku je vidět, že každoroční investice ve výši 17,5 miliardy korun nemůže současný finanční problém vyřešit během několika let.

Fond by potřeboval desítky let, aby vytvořil opravdu významný objem majetku.

Proto jej lze považovat spíše za doplněk důchodové reformy než její náhradu.

Neos požadují také vyšší věk odchodu do důchodu

Právě na tento problém upozorňuje rakouská liberální strana Neos.

Podle ní je fond správnou myšlenkou, ale současně musí dojít ke strukturálním změnám v penzijním systému.

Neos dlouhodobě prosazují mimo jiné zvýšení zákonného věku odchodu do důchodu.

To je politicky mimořádně citlivé téma.

Rakousko se podobně jako jiné evropské země potýká se stárnutím obyvatelstva. Pokud bude počet důchodců růst rychleji než počet pracujících, bude průběžné financování penzí stále náročnější.

Státní fond tento demografický problém může zmírnit, ale nemůže ho odstranit.

Dalším rizikem jsou propady finančních trhů

Investování státních peněz přináší také finanční rizika.

Dlouhodobě mohou například akciové trhy dosahovat atraktivních výnosů. To ale neznamená, že jejich hodnota každoročně roste.

V době hospodářské nebo finanční krize může hodnota investičního portfolia výrazně poklesnout.

Politicky by pak mohlo být velmi obtížné vysvětlovat občanům, že majetek určený na zabezpečení jejich budoucích důchodů během několika měsíců ztratil například deset nebo dvacet procent hodnoty.

Z dlouhodobého pohledu může fond ztráty později vyrovnat, avšak krátkodobý politický tlak by mohl být značný.

Největším nebezpečím může být politické zasahování

Ještě významnější otázkou je správa fondu.

Aby podobný systém fungoval, musel by být podle autora analýzy profesionálně a do značné míry nezávisle řízen.

Pokud by o jednotlivých investicích rozhodovali politici, vzniklo by riziko, že budou peníze používány podle politických, nikoli ekonomických kritérií.

Fond by například mohl být tlačen k tomu, aby:

• financoval domácí prestižní projekty,
• zachraňoval problémové podniky,
• investoval do firem vybraných z politických důvodů,
• nebo v případě rozpočtových problémů poskytoval peníze vládě.

Takový systém by mohl původní smysl fondu postupně zničit.

Právě nezávislost a profesionální správa patří mezi základní předpoklady úspěchu státních investičních fondů.

Peníze by zároveň chyběly jinde

Stockerův návrh má ještě jednu nevýhodu, kterou nelze přehlížet.

Peníze vložené do fondu stát nemůže současně použít na jiné výdaje.

Rakousko přitom potřebuje významné prostředky na:

školství, infrastrukturu, energetickou transformaci nebo snižování veřejného dluhu.

Pokud stát každoročně odkloní 17,5 miliardy korun do dlouhodobého penzijního fondu, musí tuto částku najít nebo ušetřit někde jinde.

Právě zde se střetává dlouhodobý zájem budoucích generací s okamžitými potřebami současné ekonomiky.

Česká republika by podobnou myšlenku mohla sledovat velmi pozorně

Pro Česko může být rakouská diskuse zajímavá především jako ukázka alternativního způsobu, jak doplnit průběžný důchodový systém.

Česká debata se většinou soustředí na tři parametry: věk odchodu do důchodu, výši pojistného a způsob valorizace penzí. Mnohem méně se diskutuje o tom, zda by stát mohl dlouhodobě budovat také vlastní investiční majetek určený výhradně pro budoucí důchodové závazky.

Takový fond by samozřejmě nebyl „penězi zdarma“. Stát by musel nejprve vytvořit zdroj jeho financování a současně zajistit jeho skutečnou nezávislost.

Rakouská debata ale ukazuje zajímavý princip: část současných příjmů neprojíst, ale přeměnit je v majetek, který bude vydělávat i za několik desetiletí.

Právě kombinace průběžného systému, dlouhodobého investování a parametrických změn může být jednou z cest, kterou budou evropské země v důsledku stárnutí populace stále častěji zvažovat.

Stockerův návrh proto není řešením rakouského důchodového problému. Může však být jedním z jeho stavebních kamenů.

Zdroj a inspirace: analýza Michaela Völkera pro rakouský deník Der Standard, 30. srpna 2026.