Pohádka o ekonomických výhodách německé energetické transformace (Energiewende)

Německá vláda tvrdí, že energetická transformace by také měla podpořit a zapůsobit kladně na   hospodářský růst. Studie ale vzbuzují pochybnosti o tom, že k takové podpoře růstu dojde. Zdůrazňují neefektivitu, nedostatek finanční disciplíny, promarněné příležitosti a ztrátu prosperity. Výkon ekonomiky a sociální rovnováha jsou ve skutečnosti obětovány a přijdou zkrátka na úkor falešného imperativu.

Deník DIE WELT konstatuje, že německá vláda předpokládá, že energetická transformace bude ekonomicky výhodná a úspěšná. Spolkové ministerstvo hospodářství a ochrany klimatu (BMWK) na svých webových stránkách propaguje přechod od jaderných a fosilních paliv k obnovitelným energiím a vyšší energetické účinnosti.

Ekonomové však nyní varují, že samotné zaměření se na restrukturalizaci energetiky a její konkrétní realizaci ohrožuje právě tyto cíle. Požadují větší efektivitu vládní klimatické politiky.

„Pro energetickou transformaci, která má sloužit jako mezinárodní model, politika příliš málo zohledňuje ambiciózní sekundární podmínky transformace,“ vysvětluje Manuel Frondel, vedoucí oblasti kompetencí pro životní prostředí a zdroje ve společnosti RWI, ve své studii, kterou provedl společně s Jörnem Quitzauem, vedoucím ekonomických trendů hamburské privátní banky Berenberg. Mezi tyto sekundární podmínky patří především zachování ekonomické výkonnosti a sociální rovnováhy klimatické politiky. „Pokud má být energetická transformace úspěšná, její ekologická kompatibilita nesmí být jediným kritériem, ale musí být věnována přísná pozornost nákladové disciplíně,“ uzavírá Frondel.

Oba autoři studie, kterou měl WELT dříve k dispozici, nechtějí, aby jejich návrhy na zlepšení byly chápány jako kritika samotných opatření na ochranu klimatu. Odporují však rozšířenému názoru, že investice na ochranu klimatu by přinesly dvojí dividendu – ekologickou a ekonomickou.

„Ekonomická dividenda je z makroekonomického hlediska do značné míry snem,“ zdůrazňuje Quitzau. Kontruje tím také příběhu spolkového kancléře Olafa Scholze, který sobě (a zemi) slíbil druhý „ekonomický zázrak“ od dopadů transformace.

Frondel a Quitzau zdůvodňují skutečnost, že investice do ochrany klimatu nespustí vytoužený růstový boom, mimo jiné i kvůli omezenosti ekonomických kapacit. „Ty nebudou rozšiřovány, ale pouze přealokovány.“

„Náklady obětované příležitosti“ a obnovitelné energie

Jako příklad uvádějí větrné elektrárny a solární systémy: Po jejich instalaci je k údržbě a provozu systémů zapotřebí poměrně málo pracovníků.

Ekonomický rámec ale neumožňuje nový ekonomický boom. Zatímco v 50. letech byl růst osm procent a v 60. letech 4,5 procenta, v příštích letech to bude podle očekávání jen 0,5 až 0,9 procenta.

Z pohledu autorů je to o to bolestnější, že je opomenut aspekt tzv. nákladů obětované příležitosti. Finanční podpora obnovitelných energií váže obrovské množství zdrojů, které jinde chybí jako investice do vytváření pracovních míst nebo na jiné investice, které tam mohly být využity výhodněji než na urychlené rozšiřování obnovitelných zdrojů.

Frondel a Quitzau jako příklady uvádějí rozšíření železniční sítě, další investice do infrastruktury a digitalizaci. „Při správě portfolia se z rizikových důvodů co nejvíce vyhýbáme investicím do stále více stejných věcí. Tento princip by měla přijmout i politika,“ požaduje Frondel. Pokud by se na rozšiřování obnovitelných zdrojů prováděla technologicky neutrální namísto technologicky specifických výběrových řízení, byly by zohledněny pouze nákladově nejefektivnější obnovitelné technologie, pak by zůstal prostor pro jiné budoucí investice.

Náklady na energetický přechod

Zejména proto, že jde o značné částky: kolem 120 miliard eur za všechny fotovoltaické systémy instalované v Německu jen od roku 2000 a podobně vysoká částka, kterou je ještě třeba zaplatit za již v minulosti instalované zařízení. Celkově autoři umisťují náklady na energetickou transformaci do roku 2050 na horní hranici v rozmezí 1,1 až 1,9 bilionu eur stanoveného německou energetickou agenturou.

Otázku, čeho se musí národ vzdát, pokud se jeho vláda rozhodne využít své zdroje určitým způsobem, si politici kladou jen zřídka. „Přesně tato otázka je ale zásadní: nemohla být odpovídající částka investována výhodněji?“ říká Frondel.

Minimálně do budoucna, s ohledem na miliardové dotace, platí: Pokud by bylo rozšíření obnovitelných zdrojů co nejdříve ponecháno trhu, výzkum a vývoj všech energetických a skladovacích technologií, včetně jaderných a vodíkových technologií, by bylo možné provést se zlomkem ušetřených finančních prostředků. Takto financovaný výzkum by technologie mohl posunout na novou doposud bezprecedentní úroveň.

Quitzau uvažuje podobně pro soukromé domácnosti: „I zde výdaje na ochranu klimatu omezují příležitosti pro jinou spotřebu.“ Fotovoltaické systémy, opatření na vytápění šetrná ke klimatu nebo tepelná izolace ale snížily účty za elektřinu a vytápění a snížily domácnostem provozní náklady.“

„Ale investiční výdaje budou dominovat po mnoho let. Trvá dlouho, než se investice vrátí,“ říká Quitzau. „Politici by proto měli přenechat přechod na jiný druh vytápění tepla až na spuštění druhého systému obchodování s emisemi v EU od roku 2027 a na komunální plánování zásobování teplem, místo aby chtěli opakovat politiku nadměrné podpory alternativních technologií v sektoru výroby elektřiny v teplárenství,“ uzavírají autoři.

Negativní důsledky pro možné úlevy pro občany

Občané se alespoň dočkají úlevy v tom, že již nebudou muset hradit finanční náklady na rozšíření obnovitelné energie z účtu za elektřinu – tyto peníze v budoucnu potečou z Klimatického a transformačního fondu (KTF). Ale to má také negativní důsledky, poznamenávají vědci.

12,6 miliardy eur vyčleněných pro KTF v roce 2024 jako kompenzace za zrušený poplatek z EEG nebudou již k dispozici na jiné účely, například na dosud nerealizovanou finanční kompenzaci občanům (tzv. klimatické peníze – Klimageld, pozn, red,). Klimatické peníze jsou v koaliční smlouvě zamýšleny jako jednotná sazba, která by měla být vyplácena občanům, aby se pro ně kompenzovala zátěž vyplývající z vnitrostátních nákladů na povolenky, pro CO₂.

Pokud by k této úlevě nedocházelo i přes odpovídající vyšší náklady na vytápění a palivo, měli by občané k dispozici méně peněz na ostatní výdaje. „Nedostatek pomoci má za následek negativní dopady na zaměstnanost a blahobyt,“ říká Frondel. Jedná se však o značné miliardové efekty, které bychom neměli přehlížet ani skrývat.