Nejenom v Česku se diskutuje o úrovni zdejšího školství. Diskuze probíhá i v Německu a bývalý německý učitel konstatuje: „Německé univerzity jsou zaplaveny lidmi, kteří tam nemají co dělat“
Volker Müller působil čtyři desetiletí jako učitel, mimo jiné ve vedení školy. Jeho hodnocení a bilance německého školského systému je ale pesimistická a kritizuje směr, kterým se dlouhodobě ubírá. Zejména důsledky jednoho směru vývoje školství jsou pro něj „fatální“. Má návrh na zlepšení systému.
Volker Müller (jméno změněno) má na nedobrou situaci v německém školství svůj názor. Od roku 1980 až do svého odchodu do důchodu v roce 2017 vyučoval matematiku a zeměpis na střední škole v Severním Porýní-Vestfálsku a během této doby mohl jasně pozorovat, jak úroveň znalostí zejména v matematice stále klesá. Kvůli své povinnosti být loajální vůči zaměstnavateli nechce uvést své skutečné jméno, které ale redakce zná.
„Až do důchodu jsem byl učitelem matematiky na střední škole v Severním Porýní-Vestfálsku a posledních 20 let jsem byl také členem vedení školy. Dalo by se říci, že jsem byl učitel, který své povolání miloval. Dnes už bych se však té profesi nevěnoval. Je to proto, že standard během 40 let, které jsem strávil ve školní službě, ve skutečnosti neustále klesal. Samozřejmě stále existují opravdu dobří studenti, existují v každé generaci. Ale nakonec byli na našem typu školy vlastně jen studenti, kteří by v 70. a 80. letech navštěvovali učiliště.
Svou stáž jsem zahájil v roce 1978 a v roce 1980 jsem nastoupil do školní praxe. Tehdy jsem rád chodil každé ráno do školy, to prostě musím říct. Mám určitý standard pro svou výuku, který jsem tehdy dokázal prosadit. Věci se ale postupně měnily a podle mě je to dáno nepochopením pojmu rovné příležitosti.
Samotná myšlenka je samozřejmě správná: V Německu si nemůžeme dovolit nechat inteligenční potenciál dětí promarnit jen proto, že pocházejí z prostředí, kde rodiče nepodporují nebo se nezajímají o vzdělání svých dětí. Ale provedení se úplně pokazilo. Nakonec byly požadavky jednoduše sníženy, aby střední školu absolvovalo co nejvíce dětí. Úroveň rok od roku postupně klesala.
Jedním z nástrojů byla tzv. rodičovská participace (podíl na rozhodování, pozn. redakce). Ve většině spolkových zemí se mohou rodiče jednoduše sami rozhodnout, na kterou střední školu by jejich dítě mělo jít. To je patrné nejen na gymnáziích, ale i na ostatních typech středních škol. Ve škole jsme najednou měli hodně dětí s doporučením je umístit na učiliště, protože právě tam nikdo nechtěl nastoupit. Když jsem začínal, bylo ve městě pět učilišť, teď je tam jen jedno. To vypovídá o mnohém. Za posledních 40 let jsme nezažili úžasnou inteligenční explozi.
Zvolili jsme špatnou cestu
Následky jsou fatální. Dříve existovala tzv. třetinová vyhláška, podle které nesměla být více než třetina klasifikačních písemek hodnocena nedostatečnou. To znamenalo, že úroveň musela být snížena, aby byl splněn tento požadavek. A ani když byla třetinová vyhláška zrušena, nic se nezměnilo. Prostě si nemůžete dovolit dát polovině třídy nedostatečnou. Úroveň tedy upravíte tak, abyste zůstali maximálně v rozsahu té jedné třetiny. Můžete to velmi dobře porovnat, když vedle dnešní učebnice matematiky položíte učebnici matematiky z roku 1980. Velká část látky, která se tehdy vyučovala v prvních ročnících střední školy, se nyní vyučuje až v jejím posledním roce.
Podle mého názoru jsme zvolili špatnou cestu k vytváření rovných příležitostí. Nejde jen o přístup k vyšší formě vzdělání. Vše se vlastně rozhoduje již v předškolních zařízeních. Pokud dítě do pěti nebo šesti let nedostane podporu rodičů, v dalších letech již školu nemusí stíhat. V každém případě není řešením pouhé snížení úrovni požadavků na studenty.
Je k ničemu, když jsou univerzity zaplaveny lidmi, kteří tam v konečném důsledku nemají co dělat a zároveň se už nikdo nechce stát řemeslníkem. Dětem jsou tak udržovány v iluzích, které nemají s realitou nic společného. Přispívají k tomu i známky. Dnes jsou střední školy, kde 54 procent maturantů končí s průměrem čistá 1. Za mě měli nejlepší studenti maturitní průměr 2,4!
V každém případě se složení studentů během mé školní kariéry úplně změnilo, zejména co se týče jejich úrovně. Změnil se i původ dětí. Nakonec jsme měli hlavně děti jejich rodiče nepocházeli ani z nižší střední třídy, mnohé s migrantským původem a spíše nevzdělané. V roce 1980 jsme však měli převážně děti ze střední a nižší střední třídy. Někteří jsou dodnes na předních pozicích.
Mnoho rodičů se tehdy neodvážilo poslat své dítě na střední školu. Byla tam určitá bázeň, což je samozřejmě špatně. Tehdy chodilo na střední školu příliš málo dětí, protože rodiče své děti podceňovali. Dnes se ale schopnosti dětí často přeceňují.
Děti se samy neumí naučit matematiku
Ale nemyslím si, že dnešní studenti jsou hloupější, než bývali. Prostě nejsou opravdu hned od začátku správně podporováni. Učební plány již nejsou koncipovány tak, aby zajistily, že děti budou matematice skutečně rozumět. Dnes je to vždy o tom, kde to mohu využít v běžném životě? To je samozřejmě důležité. Ale nejdřív musíte znát základy, umět vyřešit rovnici, ovládat pravidla zlomků, tyhle věci. Toto musí být nejprve řádně zažito. A pak to můžu začít přenášet do světa života.
Zde je důležitá správná metodika. Dnes se aktivitě studentů přikládá neuvěřitelná důležitost. To funguje skvěle v mnoha předmětech. Ale ne v matematice. Děti se nemohou samy naučit, jak vyřešit kvadratickou rovnici nebo jak přijít na Pythagorovu větu. Učitel musí být ten, kdo sedí na signální skříňce a určuje kurz, děti pak už musí řídit samy. A pokud mají následně studovat, musí umět i matematiku, kterou budete následně na univerzitě potřebovat. V mnoha oblastech je matematika předpokladem pro absolvování studijního programu. Mnoho lidí kvůli tomu dokonce přestane studovat nebo propadne. Pokud ale maturita již nemůže poskytovat spolehlivé informace o způsobilosti ke studiu, musely by se v podstatě konat přijímací zkoušky na vysoké školy.
Děti mají samozřejmě různé talenty. Jednou jsem měl studenta, který byl absolutním esem v matematice, ale tak špatným v jazycích, že se málem nedostal na střední školu. Dnes má chlapec doktorát z fyziky.
Podle mého názoru by bylo nejlepší, kdybychom měli školský systém podobný Highschool- středoškolskému systému: všichni mladí lidé navštěvují stejnou školu, ale v hlavních předmětech jsou kurzy A, B a C podle jejich schopností. Pak má každý spravedlivou šanci, že bude optimálně podporován ve svém individuálním talentu.
Musíme maximálně využít naše intelektuální zdroje! Ale myšlenka komplexní školy byla v této zemi zavržena, protože nebyla nikdy řádně realizována a zvrhla se v ideologický projekt.“