Německo musí nalít miliardy do elektrických sítí. Účet za urychlenou energetickou transformaci přichází

Navzdory napjatým veřejným financím vstupuje německá spolková vláda do klíčového provozovatele přenosové soustavy TenneT Germany. Prostřednictvím účelové společnosti státní rozvojové banky KfW získá 25,1% podíl za 7,6 miliardy eur. Pro daňové poplatníky jde o náklad, který v dohledné době nepřinese žádnou čistou návratnost – spíše naopak. Stát tím fakticky přebírá část finančních důsledků extrémně ambiciózní energetické transformace, kterou prosazoval bývalý ministr hospodářství Robert Habeck (Zelení).

Podle DIE WELT má německá vláda s kreativním zacházením s veřejnými financemi bohaté zkušenosti. „Zvláštní fondy“, účelové rozpočty a polostátní struktury se v posledních letech staly běžným nástrojem, jak obejít rozpočtová omezení. Vstup do TenneTu je dalším příkladem této praxe. Jak vyplývá z dopisu spolkového ministerstva financí rozpočtovému výboru Bundestagu, s nímž pracovala redakce Politico, nejde o investici s výnosem, ale o stabilizační zásah.

TenneT: státní podnik už předtím, jen jiného státu

Mluvit o „částečném zestátnění“ TenneTu je zavádějící. Firma byla státní už dříve – jen patřila nizozemskému státu. TenneT Germany je největším provozovatelem přenosové soustavy v Německu a spravuje zhruba 14 000 kilometrů vedení velmi vysokého napětí (380 kV). Jeho tzv. regulační oblast se táhne středem Německa od Bavorska až k pobřeží Severního moře v Dolním Sasku a Šlesvicku-Holštýnsku.

Nizozemsko se však už více než rok snažilo své německé aktivity opustit. Důvodem nebyla nízká ziskovost – přenosové sítě jsou regulované monopoly s garantovanou návratností vlastního kapitálu kolem 5,1 % ročně. Problém je jinde: v obrovském kapitálovém hladu, který energetická transformace vyvolala.

Čtyři provozovatelé si dělí trh

Energetická transformace jako finanční past

Německý přechod na obnovitelné zdroje vyžaduje masivní rozšíření přenosové infrastruktury. Offshore větrné parky na severu země vyrábějí elektřinu daleko od průmyslových center na jihu. To znamená nové vedení, konvertorové stanice na moři a drahé stejnosměrné trasy.

Jen TenneT plánuje během čtyř let investovat 65 miliard eur. Hodnota jeho majetku má vzrůst z necelých 28 miliard na zhruba 85 miliard eur. To z něj učiní nejen největšího, ale i nejrychleji rostoucího provozovatele sítí v Evropě.

Problém je, že banky tyto investice financují pouze tehdy, pokud firma zároveň neustále navyšuje vlastní kapitál. A ten už nizozemský stát nebyl ochoten ani schopen dál dodávat. Proto se Berlín stal spoluvlastníkem – nikoli z politické volby, ale z nutnosti.

Co se nemění: regulace a odpovědnost

Vstup státu neznamená, že by vláda získala větší vliv na provoz firmy nebo urychlila energetickou transformaci. TenneT musí investovat tak jako tak – na základě zákonných povinností. Každé euro podléhá přísné kontrole Spolkové agentury pro sítě (Bundesnetzagentur). Stát zde nevystupuje jako stratég, ale jako poslední instance kapitálu.

Podobnou situaci zažívá i provozovatel 50Hertz ve východním Německu, kde je KfW už dnes dvacetiprocentním vlastníkem. Právě zde šlo dříve i o geopolitiku – státní účast měla zabránit vstupu čínské společnosti State Grid.

Nový pohled: brzdit tempo, ne cíl

Nová ministryně hospodářství Katherina Reiche (CDU) nyní zvažuje, zda nezpomalit tempo rozvoje obnovitelných zdrojů, zejména offshore větru. Podle aktualizovaných prognóz bude spotřeba elektřiny v roce 2030 až o třetinu nižší, než se původně čekalo. To by umožnilo ušetřit desítky miliard eur – ovšem až po roce 2035. Krátkodobě to náklady nezastaví.

Rozhodující je fakt, že investice vycházejí z politických rozhodnutí minulých let. Zákon o větrné energii na moři, prosazený Habeckem, počítá s téměř ztrojnásobením výkonu do roku 2030 a dalším masivním růstem do roku 2045. Bez státní finanční injekce by se tyto cíle jednoduše zhroutily na nedostatku kapitálu.

Český přesah: varování i realita

Pro Českou republiku je německý příběh důležitým varováním. I u nás se mluví o masivních investicích do sítí, nových zdrojích a přeshraničních propojeních. Německá zkušenost ukazuje, že největší náklady energetické transformace nejsou v elektrárnách, ale v kabelech – a že účet nakonec vždy skončí u státu a spotřebitelů.

Zatímco Německo už dnes řeší, jak brzdit tempo, Česko je teprve na začátku stejné cesty. Otázka nezní, zda investovat, ale jak rychle a kdo to zaplatí.