Pohled z Rakouska na sudetoněmecký den v Brně: Česko je rozdělené, dojde ke smíření, nebo návratu starých démonů?

Český přesah: Pro českého čtenáře je tato debata mimořádně citlivá, protože se nedotýká jen jedné kulturní akce v Brně, ale samotného českého vztahu k poválečnému uspořádání, Benešovým dekretům, odsunu Němců a schopnosti současné politiky zacházet s minulostí bez hysterie. Rakouský deník Der Standard ukazuje pohled zvenčí: zatímco část rakouských čtenářů vidí v Sudetoněmeckém dni v Brně šanci na smíření, jiní upozorňují na nacistickou minulost sudetských Němců, poválečné násilí na Němcích a také na nebezpečí nacionalismu na obou stranách.

Sudetoněmecký den poprvé na území České republiky

Sudetoněmecký den, tradiční svatodušní setkání Sudetoněmeckého krajanského sdružení, se letos poprvé v historii má uskutečnit na českém území. Od 22. do 25. května 2026 má proběhnout v Brně, tedy ve městě, které je samo silně spojeno s poválečným odsunem německy mluvícího obyvatelstva. Právě tato symbolika způsobila, že událost přestala být jen krajanským setkáním a stala se politickým tématem.

Rakouský Der Standard připomíná, že Sudetoněmecký den se konal už pětasedmdesátkrát, téměř vždy v Bavorsku, několikrát jinde v Německu a třikrát ve Vídni. Letos však poprvé přichází na území České republiky. Podle jedněch jde o přirozené gesto česko-německého smíření, podle druhých o provokaci na místě, kde jsou historické rány stále citlivé.

Tomio Okamura a jeho odpor

Nejsilnější politický odpor vyvolal Tomio Okamura, předseda hnutí SPD a zároveň předseda Poslanecké sněmovny. Právě on prosadil, aby se tématem zabýval český parlament. Jeho návrh směřuje k tomu, aby Sněmovna konání sudetoněmeckého setkání v Brně oficiálně odmítla a vyzvala organizátory, zejména Meeting Brno a vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení, aby akci na území České republiky nepořádali.

Der Standard zdůrazňuje paradox: Okamurova SPD sedí v Evropském parlamentu ve stejné frakci jako německá AfD, tedy strana, od níž se sudetoněmecké vedení dlouhodobě distancuje. Bernd Posselt, dlouholetý mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení, v rozhovorech opakovaně zdůraznil, že AfD má na sudetoněmeckých akcích zákaz účasti. Posselt zároveň připomíná, že sudetští Němci už dávno nemají v programu majetkové nebo územní nároky.

Podstatné je i to, že Sudetoněmecké krajanské sdružení před lety změnilo své stanovy. Staré formulace o „znovuzískání vlasti“ byly vypuštěny tříčtvrtinovou většinou. Organizace dnes sice nadále kritizuje Benešovy dekrety, ale oficiálně mluví o dialogu, nikoli o restitucích nebo revizi hranic.

Opoziční politici v české Sněmovně proto podle Der Standardu označili Okamurův postup za umělé vyvolávání nenávisti. Bývalý ministr zahraničí Jan Lipavský připomněl program Sudetoněmeckého dne: uctění obětí šoa, připomínku obětí nacismu, pochod smíření a bohoslužbu. Položil otázku, zda se má český parlament skutečně distancovat i od těchto bodů.

Marek Benda z ODS označil projednávání za „mimořádně hloupý bod programu“ a za čisté rozdmychávání nenávisti. Podle něj tím Okamura jen komplikuje situaci i premiérovi Andreji Babišovi, který sám sice k akci zaujal rezervovaný postoj, ale podle Der Standardu pravděpodobně nemá zájem na konfliktu, který by mohl poškodit česko-bavorské nebo česko-německé vztahy.

Rakouští čtenáři: smíření, bolest i varování před nacionalismem

Diskuse pod článkem Der Standardu je mimořádně zajímavá. Ukazuje, že ani v Rakousku není téma sudetských Němců mrtvé. Naopak: mnoho čtenářů má vlastní rodinné příběhy, často spojené s vyhnáním z Moravy, ztrátou majetku nebo útěkem do Rakouska.

Odhadované rozdělení hlavních názorů v diskusi

Názorový proud	Přibližný podíl
Podpora smíření a konání akce v Brně	32 %
Kritika poválečného odsunu a Benešových dekretů	25 %
Varování před nacistickou minulostí části sudetských Němců	15 %
Kritika nacionalismu obecně, českého i německého	14 %
Kritika Okamury a české SPD	10 %
Skeptický názor: akce je zbytečná nostalgie nebo provokace	4 %

Velká část rakouských čtenářů vnímá brněnské setkání jako příležitost k evropskému smíření. Objevují se osobní příběhy lidí, jejichž prarodiče nebo rodiče pocházeli z jižní Moravy, Olomouce, Brna či jiných částí někdejšího Československa. Tito lidé často zdůrazňují, že nemají žádné majetkové nároky, ale chtějí znát své kořeny.

Jeden čtenář například popisuje, že jeho babička byla jako dítě vyhnána ze Sudet a později se ještě jednou vrátila podívat na rodný dům a hřbitov. Jiný píše o dědečkovi z Olomouce, který byl po válce uvězněn a zemřel ve vězení, zatímco rodina musela během půl hodiny opustit dům.

Vedle toho se ale objevuje i silný protiargument: sudetoněmecké hnutí nelze podle některých čtenářů oddělit od Henleinovy strany, od podpory Hitlera a od rozbití Československa v roce 1938. Tato část diskuse připomíná, že mnozí sudetští Němci vítali připojení k nacistickému Německu a že česká společnost má důvod být vůči podobným symbolickým akcím citlivá.

Zajímavé je, že mnozí diskutující zároveň odmítají jednoduché dělení na „dobré“ a „špatné“. Často zaznívá, že nacistické zločiny v Protektorátu byly neomluvitelné, ale že ani poválečné vyhánění, kolektivní vina, zabírání majetku a Brněnský pochod smrti nemohou být vydávány za spravedlnost.

Silná je také kritika nacionalismu jako takového. Někteří rakouští čtenáři upozorňují, že právě nacionalismus vedl k první i druhé světové válce, k rozbití střední Evropy i k pozdějším vyhnáním. V tomto pohledu není hlavním problémem ani česká, ani německá strana, ale samotná logika národního státu, který z lidí dělá kolektivní viníky.

Zvláštní pozornost vyvolává Tomio Okamura. Rakouští čtenáři si všímají paradoxu, že politik s česko-japonským původem vystupuje jako jeden z nejtvrdších českých nacionalistů. Někteří ho přirovnávají k rakouským pravicovým populistům a píší, že právě lidé s migračním původem se někdy stávají nejhlasitějšími hlasateli vylučující identity.

Co z toho plyne pro Česko

Sudetoněmecký den v Brně je testem české politické dospělosti. Ne proto, že by Češi měli zapomenout na okupaci, Mnichov, Henleina nebo nacistické zločiny. To by bylo historicky i morálně nepřijatelné. Ale stejně tak není možné donekonečna odmítat jakoukoli debatu o poválečném bezpráví vůči Němcům, kteří byli často trestáni kolektivně.

Česká společnost má právo trvat na tom, že druhá světová válka začala agresí nacistického Německa a že Československo bylo obětí. Zároveň by ale měla být schopna připustit, že i oběť se po válce mohla dopustit nespravedlnosti.

Právě v tom je brněnský Sudetoněmecký den důležitý. Není to návrat majetkových nároků. Není to revize hranic. Není to „germanizace Brna“. Je to spíše otázka, zda Česko po více než osmdesáti letech dokáže unést setkání, jehož součástí má být i připomínka obětí nacismu, obětí šoa a pochod smíření.

Pokud se z celé věci stane jen parlamentní divadlo a mobilizace starých strachů, bude to promarněná příležitost. Pokud se ale podaří udržet klidný rámec, může Brno ukázat, že střední Evropa se umí dívat na vlastní dějiny bez popírání, ale také bez nenávisti.

(naše dřívější články k tématu sudetoněmeckého sjezdu v Brně 2026 najdete ZDE)