Rakousko vidí světlo na konci tunelu – a sází i na Česko. Může se střední Evropa v roce 2026 nadechnout?

Po letech inflace, stagnace a špatných zpráv se v Rakousku objevuje opatrný optimismus. Nová ekonomická data naznačují zpomalení růstu cen a návrat hospodářského růstu. A co je pro českého čtenáře zásadní: rakouská ekonomika se při svém oživení dívá nejen na Německo, ale také na Česko a celý region střední Evropy.

Poctivý optimismus se v ekonomických komentářích nenosí často. O to víc zaujme, když s ním na začátku roku přichází Rakousko – země, která má s Českem nejen společnou historii, ale i úzké hospodářské vazby. Rakouský komentátor Jakob Pflügl ve svém textu upozorňuje, že ačkoli Rakousko zůstává ve strukturální krizi, první měsíce roku 2026 přinášejí důvody k opatrné naději. A tato naděje se nepřímo dotýká i české ekonomiky.

Inflace konečně polevuje

Hlavním tématem posledních let byla inflace – v Rakousku stejně jako v Česku. Ceny rostly příliš dlouho a příliš rychle. Podle rakouské centrální banky OeNB by se však tempo zdražování mělo výrazně zpomalit. Pro rok 2026 odhaduje inflaci na 2,4 procenta, pro rok 2027 dokonce na 2,1 procenta.

Důvodem je mimo jiné technický, ale ekonomicky důležitý efekt: z výpočtů spotřebitelského cenového indexu mizí vliv státní brzdy cen elektřiny. Ačkoli jde statisticky „jen“ o metodickou změnu, její dopad je reálný – mnoho cen, včetně nájmů, je totiž na index přímo navázáno.

Pro Česko je tento vývoj klíčový. Rakousko patří mezi naše nejvýznamnější obchodní partnery a stabilizace jeho cenové hladiny pomáhá tlumit inflační tlaky v celém regionu.

Návrat růstu – pomalý, ale skutečný

Rakouská ekonomika má za sebou nejdelší stagnaci od druhé světové války. Přesto se zdá, že dno je za ní. V roce 2025 vzrostl hrubý domácí produkt o přibližně 0,5 procenta. Prognózy pro roky 2026 a 2027 počítají s růstem kolem jednoho procenta ročně.

Nejde o žádný ekonomický zázrak, ale v kontextu předchozích let je to důležitý signál obratu. Navíc – podobně jako v Česku – mají rakouské domácnosti navzdory inflaci v průměru vyšší reálné příjmy než před několika lety. Lidé mají úspory, jen se zatím zdráhají utrácet. Pokud se důvěra spotřebitelů vrátí, může právě spotřeba rozhýbat ekonomiku.

Německo a střední Evropa jako motor

Významnou roli v rakouském optimismu hraje Německo. Tamní plánovaný infrastrukturní balík v objemu zhruba 500 miliard eur má rozhýbat investice do silnic, železnic a mostů. Přímý dopad na rakouské HDP má být podle odhadů omezený, psychologický a regionální efekt však může být výrazný.

Ještě důležitější je ale zmínka o střední Evropě. Podle Vídeňského institutu pro mezinárodní hospodářská srovnání (WIIW) by právě Česko, Polsko a Chorvatsko mohly v roce 2026 patřit mezi tahouny regionálního růstu. Rakousko s těmito zeměmi úzce spolupracuje v průmyslu, logistice i energetice – a jejich oživení se může pozitivně přelít i přes hranice.

Z českého pohledu jde o zásadní moment. Pokud Rakousko skutečně spoléhá na růst sousedů, znamená to příležitosti pro české exportéry, subdodavatele i pracovní trh.

Strukturální problémy nezmizely

Optimismus však není bezpodmínečný. Rakousko čelí hlubokým strukturálním problémům: stárnutí populace, vysoké náklady práce, tlak na veřejné finance. Autor textu otevřeně přiznává, že bez reforem se dlouhodobý obrat nedostaví.

Zároveň ale upozorňuje na výhodu, kterou Rakousko – a do značné míry i Česko – stále má: relativní stabilitu, vysokou životní úroveň a silné instituce. Ty poskytují lepší výchozí pozici než v mnoha jiných evropských zemích.

Co si z toho může vzít Česko?

Rakouský příběh není návodem, ale varováním i inspirací. Ukazuje, že návrat k růstu je možný, i když pomalý a křehký. Zároveň potvrzuje, že ekonomiky střední Evropy jsou dnes natolik propojené, že úspěch jednoho se bezprostředně dotýká ostatních.

Pokud Rakousko sází na region – a výslovně i na Česko – je to signál, že právě zde může v roce 2026 ležet jeden z klíčů k evropskému oživení.

Nejčastější názory rakouských čtenářů v diskusi pod původním článkem (shrnutí):

1) Nedůvěra k prognózám a „účelový optimismus“

Nejsilnější linka: komentující nevěří, že se „tentokrát už opravdu zlepší“, a vnímají optimistické texty jako motivaci, aby lidé zase utráceli a investovali (self-fulfilling prophecy). Často se objevuje argument, že prognózy už se v minulosti mýlily (zejména u inflace) a že geopolitika může čísla rychle převrátit.

2) Kritika struktur a reforem (stát, dluh, neochota měnit systém)

Druhá dominantní skupina: problém není cyklus, ale strukturální nastavení. Padá kritika vysoké státní kvóty, dluhového „růstu“, reformní paralýzy, byrokracie, klientelismu („rot/schwarzer Filz“), dotací a také nákladného aparátu.

3) Inflace, mzdy a životní náklady – „v peněžence to nevidím“

Velmi častý je střet mezi „makro čísly“ a mikro realitou: i když inflace zpomalí, ceny už „neklesnou“ a mzdy (nebo konkrétní kolektivní smlouvy) to podle diskutujících nedohánějí. Lidé explicitně zmiňují, že jejich reálný příjem klesá, a nevěří tvrzení o růstu reálných příjmů „v průměru“.

4) Energie a konkrétní šoky (účty za elektřinu)

Samostatná, emočně výrazná podlinka: účty za energie (např. vysoké doplatky) jako důkaz, že optimismus je mimo realitu. Objevují se i praktické debaty (změna dodavatele, spotřeba tepelného čerpadla, PV).

5) Politika jako brzda: ÖVP, FPÖ, kvalita vlády, federalismus

Část komentářů překlápí téma do politiky: kritika ÖVP jako dlouhodobého „správce systému“, obavy z FPÖ, hodnocení kompetence vlády a opakující se motiv reformy federalismu (počet zemí, roztříštěná pravidla, náklady).

6) Pesimismus a pocit dlouhodobého úpadku

Někteří formulují existenciální náladu: „od roku 2008 je to horší“, „abstiegsgesellschaft“, špatný výhled pro penze. Vedle toho je menší skupina, která naopak tlačí proti: „bude to lepší, recese skončila, cykly fungují“.

Diskuse je tedy převážně skeptická až pesimistická: lidé nevěří makro-optimismu bez reforem a bez zlepšení „v peněžence“, přičemž energoceny a politika fungují jako emoční katalyzátor.