Německá velká deprese – a jak z ní ven

Krize Německa není jen hospodářský cyklus. Je to strukturální selhání, drahá energie, ztráta průmyslových jistot – a nově i mentální ochromení. Jednoduchá řešení selžou. Cesta ven vede přes dvě zásadní otázky.

Podle DIE WELT existují slova, kterým se ekonomové vyhýbají jako čert kříži. „Deprese“ mezi ně patří. Evokuje temné obrazy konce 20. let minulého století – fronty na polévku, masovou nezaměstnanost, rozpad sociální soudržnosti. Kdo tento pojem použije dnes, bývá rychle označen za katastrofistu nebo proroka zkázy.

Jenže realitu nelze donekonečna balit do eufemismů. Kdo se podívá na tvrdá data – a hlavně kdo mluví s vedením středních firem a strategickými plánovači velkých koncernů – musí si přiznat nepříjemnou pravdu: Německo prochází nejhlubší hospodářskou krizí za téměř sto let.

Nejde o běžnou recesi. Recese bolí, ale obvykle je následována oživením. Křivka se zlomí, ekonomika se nadechne. Právě to dnes chybí. Není zřejmé, odkud má růst přijít, ani kdy by se stagnace měla zlomit. To je zásadní rozdíl oproti běžným hospodářským cyklům.

Pilíře prosperity se rozpadly

Hnací síly německého růstu nejsou jen oslabené – jsou strukturálně poškozené. Nejde o krátkodobý výkyv, ale o chronické onemocnění německého hospodářského modelu. Dlouho ho maskovaly levné peníze a exportní boom do Číny. Dnes se ukazuje, že tři pilíře německého bohatství se zhroutily současně:

1. levná a dostupná energie,
2. technologická dominance (zejména v automobilovém a strojírenském průmyslu),
3. funkční globální dělba práce.

Energetika je nejviditelnější. Německo se politickým rozhodnutím vydalo cestou drahé a nedostatkové energie – přesně opačným směrem než USA nebo Asie. Důvody, často označované za klimaticky ušlechtilé, však mají pro průmyslovou ekonomiku devastující dopad. Energeticky náročná odvětví – chemie, ocel, základní výroba – ztrácejí konkurenceschopnost. Stát navíc zatěžuje výkon dalšími daněmi a regulacemi.

Ještě dramatičtější je situace v automobilovém průmyslu. Spalovací motor byl po desetiletí symbolem německé technologické převahy. Politicky vynucený přechod k elektromobilitě ale zcela změnil rozložení sil. Hodnota se přesouvá jinam: baterie pocházejí z Asie, software z USA. Německo přišlo o klíčové „eso v rukávu“.

Podobný vývoj vidíme ve strojírenství. Čína už dávno není jen levnou kopií. V řadě oblastí se technologicky vyrovnala – někde dokonce předběhla.

Deprese není jen ekonomická. Je mentální.

Materiální faktory ale nevysvětlují vše. Anglický pojem depression vystihuje situaci přesněji než české „hospodářská krize“. Nejde jen o čísla. Jde o psychologický stav společnosti.

V Německu se rozléhá tichý, ale hluboký pocit: že nejlepší roky jsou pryč. Že děti se nebudou mít lépe než rodiče. To má přímý ekonomický dopad. Investice jsou sázkou na budoucnost. Kdo budoucnosti nevěří, neinvestuje. Šetří, stahuje kapitál, odchází.

Problémem není neschopnost podnikatelů. Problémem je, že stát jim přestal umožňovat řešení. Přeregulovaný systém, byrokracie, povinné reporty, dodavatelské zákony a nekonečná povolovací řízení dusí podnikatelského ducha. Německo – kdysi země rizika a inovací – dnes systematicky vyčerpává vlastní energii.

A co to znamená pro Česko?

Pro českého čtenáře je klíčové jedno: německá krize je i česká krize. Česká ekonomika je s Německem provázána hlouběji než téměř s kýmkoli jiným. Slabé Německo znamená:

• slabší export,
• tlak na subdodavatelské řetězce,
• zpomalení růstu mezd,
• vyšší nejistotu investic.

Česko nemá luxus ignorovat, co se děje za hranicemi.

Návrat k „dílně světa“

Deprese ale není osud. Řešení nevede přes dotace pro umírající obory ani přes další státní dirigismus. Vede přes návrat k tomu, co Německo – a částečně i Česko – historicky činilo silnými: otevřenost novým technologiím, podnikatelské riziko a vzdělání.

Dnes se tyto technologie jmenují:

• umělá inteligence,
• drony a letectví,
• biotechnologie,
• jaderná fúze.

Právě v oblasti obranných a civilních technologií by mohla vzniknout nová průmyslová vlna – důležitá i pro bezpečnost Evropy. Stejně tak energie: bez ideologických klapek na očích, s masivní podporou výzkumu.

Podmínkou je stát, který vytváří prostor, nikoli překážky. Investice do vzdělání, infrastruktury, méně regulací, více důvěry v podnikání.

Strach je skutečný nepřítel

Krize není přírodní zákon. Je výsledkem špatných rozhodnutí a ztráty sebedůvěry. Jak řekl Franklin D. Roosevelt v roce 1933:

„Jediné, čeho se musíme bát, je strach sám.“

Platí to i dnes. Pro Německo. A nepřímo i pro Česko.