Německo bez jádra: Závislost na francouzské elektřině a riskantní sázka na vodík z Afriky

Český přesah:

Situace v Německu má pro Česko přímý dopad. Česká energetická soustava je s německou úzce propojená a jakýkoliv problém v Německu se okamžitě přelévá přes hranice – ať už jde o ceny elektřiny, stabilitu sítě nebo potřebu regulačních zásahů. Pokud Německo stále více spoléhá na dovoz elektřiny (zejména z francouzských jaderných elektráren) a současně investuje miliardy eur do nejistých projektů v Africe, znamená to pro ČR dvojí riziko: vyšší ceny a větší nestabilitu systému. Zároveň to otevírá strategickou otázku, zda česká cesta – kombinace jádra, domácí výroby a postupné transformace – není ve výsledku stabilnější než německý model.

Německá energetická politika se podle aktuálních analýz dostává do paradoxní situace. Na jedné straně země po odstavení posledních jaderných elektráren v roce 2023 deklaruje ambiciózní přechod na obnovitelné zdroje. Na straně druhé je však stále více závislá na dovozu elektřiny ze zahraničí – především z francouzských jaderných elektráren – a zároveň investuje obrovské prostředky do projektů, jejichž výsledek je nejistý.

Závislost na francouzské jaderné energii

Podle údajů německé Spolkové síťové agentury (Bundesnetzagentur) se Německo stalo čistým dovozcem elektřiny. V roce 2025 dovezlo více než 60 000 gigawatthodin elektřiny, přičemž největší podíl tvořila právě jaderná energie. Z toho samotná Francie dodala přibližně 9500 gigawatthodin.

Jádro však neslouží pouze jako zdroj elektřiny. Stále častěji je využíváno k tzv. crossborder-redispatchi, tedy k vyrovnávání výkyvů v síti způsobených nestabilní výrobou z větru a slunce. Jinými slovy: když v Německu nefouká nebo nesvítí, musí se výkon rychle dorovnat – a právě k tomu slouží flexibilní regulace výkonu zahraničních elektráren, zejména jaderných.

Objem těchto zásahů výrazně roste. Mezi lednem a zářím 2025 dosáhl objem redispatch opatření s využitím zahraničních jaderných elektráren 77 gigawatthodin, což představuje meziroční nárůst o 11,6 % (oproti 69 GWh v předchozím roce).

Tento systém má však zásadní háček:
náklady na tato opatření jsou přenášeny na koncové spotřebitele prostřednictvím poplatků za síť. Jinými slovy – němečtí (a nepřímo i čeští) odběratelé platí za stabilizaci systému, který je strukturálně nestabilní.

Paradox Energiewende

Vzniká tak paradox: Německo politicky odmítlo jadernou energii, ale fakticky ji stále využívá – jen ji dováží ze zahraničí.

Zároveň musí řešit opačné situace:

• při nadbytku elektřiny z obnovitelných zdrojů musí zahraniční elektrárny výkon snižovat
• při nedostatku jej naopak zvyšují

To potvrzují podle DIE WELT i data Fraunhoferova institutu pro solární energetické systémy (ISE), podle nichž němečtí operátoři sítě pravidelně využívají zahraniční jaderné kapacity jak pro „negativní“, tak „pozitivní“ redispatch.

Vodík z Afriky: miliardová sázka s nejistým výsledkem

Paralelně s tím Německo podle novináře Axela Bojanowski investuje obrovské prostředky do budoucího energetického modelu založeného na vodíku. Od roku 2021 vláda přislíbila na zahraniční projekty téměř 1 miliardu eur (cca 25 miliard Kč), z čehož přibližně polovina již byla vyplacena.

Cílem je vybudovat infrastrukturu, která umožní dovoz „zeleného vodíku“ především z Afriky. Důvod je jednoduchý: Německo nedokáže vyrobit dostatek energie z obnovitelných zdrojů na svém území, a proto musí počítat s dovozem.

Problém je však v efektivitě tohoto modelu. Výroba vodíku je energeticky náročná – pro získání jedné jednotky energie ve formě vodíku je potřeba přibližně 1,5násobek vstupní energie. Následně se vodík musí transportovat, často ve formě amoniaku, a znovu přeměnit na využitelnou energii.

To znamená značné ztráty a náklady.

Kam skutečně míří peníze

Z analýzy vyplývá, že značná část prostředků nesměřuje do samotné výroby, ale do přípravných aktivit:

• 45 milionů eur (cca 1,125 miliardy Kč) na koordinační projekt v jižní Africe
• 7,5 milionu eur (cca 187,5 milionu Kč) na „potenciální atlas“ Afriky
• 800 000 eur (cca 20 milionů Kč) na studii proveditelnosti v Gambii

Kromě toho se financují vzdělávací programy, výzkum a budování kapacit v partnerských zemích.

Kritici upozorňují, že jde o typický příklad německé Energiewende: místo řešení aktuálních problémů se vytváří další studie a strategie, aniž by byl zajištěn reálný výsledek.

Navíc samotná vláda přiznává, že nemá přesná data o tom, jaký ekonomický přínos budou tyto projekty mít pro Německo.

Strategické riziko: závislost na zahraničí

Německý model tak stojí na dvou pilířích, které jsou oba rizikové:

1. Závislost na dovozu elektřiny (zejména z Francie)
2. Budoucí závislost na dovozu vodíku z politicky nestabilních regionů

Zatímco jiné země spoléhají na kombinaci domácích zdrojů (včetně jádra), Německo vsadilo na model, který je silně závislý na globálních trzích, geopolitice a technologickém vývoji.

Samotná vláda argumentuje, že vodíkový trh je teprve na začátku a že klíčová poptávka přijde až po roce 2030. Přesto jde o strategickou sázku s nejistým výsledkem.

Shrnutí

Německá energetická transformace se dostává do fáze, kdy její limity začínají být zřetelně viditelné. Země se stává závislou na dovozu elektřiny, zejména z jaderných zdrojů, které sama odmítla. Zároveň investuje miliardy do budoucího modelu založeného na vodíku, jehož ekonomická i technologická životaschopnost zůstává nejistá. Výsledkem je systém, který je nákladný, komplexní a stále více závislý na vnějších faktorech.

(další naše články věnované tématice německé Energiewende si můžete přečíst ZDE)