Český přesah:
Rozhovor je pro českého čtenáře důležitý hlavně proto, že míří na samotné základy evropské migrační a azylové politiky. Německo je pro Česko nejdůležitější soused, klíčový obchodní partner a zároveň země, která v posledním desetiletí zásadně ovlivňovala evropský přístup k migraci. Pokud by se podle kritiků skutečně ukázalo, že nový společný evropský azylový systém nepřináší funkční kontrolu vnější hranice, návraty neúspěšných žadatelů ani jasné rozdělení odpovědnosti mezi státy, dopad pocítí i Česko – přes Schengen, vnitřní hraniční kontroly, tlak na společná evropská pravidla i další růst protestních stran. Zároveň je ale důležité oddělit fakta od předpovědí: nejdramatičtější tvrzení v rozhovoru, včetně varování před „občanskou válkou“, jsou názorem bývalého policisty Jana Solwyna, nikoli popisem současného stavu Německa.

Bývalý příslušník německé spolkové policie Jan Solwyn tvrdí, že se v evropské migrační politice od roku 2015 ve své podstatě nic zásadního nezměnilo. V rozhovoru pro WELT kritizuje Schengen, dublinský systém, nový Společný evropský azylový systém i německé hraniční kontroly. Jeho závěr je mimořádně tvrdý: pokud Evropa nedokáže skutečně chránit své vnější hranice a řešit neúspěšné žadatele o azyl, může podle něj současný model evropské integrace dlouhodobě selhat.

Solwyn má s migrací přímou profesní zkušenost. U německé spolkové policie působil patnáct let, zasahoval proti dealerům drog na nádražích, sloužil na letištích a v roce 2016 pracoval v rámci mise Frontexu na řeckém ostrově Lesbos. Před dvěma lety z policie odešel a se svou izraelskou partnerkou se přestěhoval do Tel Avivu. Nyní působí jako vědecký pracovník v Institutu pro národní bezpečnostní studia při Telavivské univerzitě.

Ceuta podle něj ukázala, že nový evropský systém problém nevyřešil

Bezprostředním impulzem k rozhovoru byl příliv migrantů do španělské enklávy Ceuta.

Solwyn označuje situaci za téměř historickou ironii. K incidentu totiž došlo jen několik týdnů poté, co začal platit nový Společný evropský azylový systém, GEAS. Evropští i národní politici přitom podle něj dva roky veřejnosti tvrdili, že nový rámec azylovou krizi vyřeší.

Jeho reakce je opačná:

„Ve skutečnosti je všechno jako dřív.“

Solwyn tvrdí, že migranti, kteří se dostanou do Ceuty, budou postupně pokračovat na španělskou pevninu a odtud dále na sever Evropy. Podobný mechanismus prý viděl už během služby na řeckých ostrovech v roce 2016. Podle něj jde o důkaz, že se strukturálně za deset let téměř nic nezměnilo.

„Migrace má potenciál EU rozložit“

Solwyn ve své knize Europa zerbricht an seinen Grenzen – tedy Evropa se rozpadá na svých hranicích – označuje hranice Unie za politickou i společenskou linii zlomu.

Připomíná nedávnou reakci Itálie na krizi v Ceutě. Řím nejprve hrozil pozastavením schengenského režimu vůči Španělsku, nakonec však pouze zpřísnil kontroly na letech ze Španělska.

Podle Solwyna je však důležitější samotný politický signál.

Tvrdí, že nelegální migrace má potenciál Evropskou unii vnitřně rozložit, protože státy při rostoucím tlaku začnou stále více chránit vlastní hranice a přestanou důvěřovat společným evropským pravidlům.

Společenské důsledky vidí podobně dramaticky.

Evropa podle něj stále více padá do dvou extrémů. Jedni chtějí pomoci prakticky každému příchozímu, druzí naopak vnímají téměř každého migranta jako bezpečnostní hrozbu.

Za jeden z politických důsledků považuje vzestup AfD.

Podle něj by dnešní síla Alternativy pro Německo bez migrační krize roku 2015 byla jen těžko představitelná. Současnou debatu o případném odmítání příkazů nebo o „vnitřním nouzovém stavu“ v případě vlády AfD proto spojuje přímo s migrační politikou posledních deseti let.

Schengen podle Solwyna nikdy skutečně nefungoval

Solwyn ostře kritizuje také samotný schengenský systém.

Myšlenku zrušení vnitřních hranic označuje za iluzi spojenou s optimismem po skončení studené války. Evropa podle této představy měla po vítězství Západu stále více srůstat a národní hranice postupně ztrácet význam.

Podle Solwyna ale policisté viděli problémy už dávno před rokem 2015.

Uvádí, že Itálie v letech 2011 a 2013 hrozila Německu tím, že migrantům, kteří nelegálně připluli přes Středozemní moře, vystaví legální pobytové dokumenty a umožní jim pokračovat na sever.

Německá spolková policie pak podle něj nemohla těmto lidem kvůli schengenské svobodě pohybu zabránit v cestě.

Jeho závěr zní:

Schengen lze podle něj velmi snadno obejít.

Dublinský systém: žádost byla podána u téměř 600 tisíc lidí, vrácen byl jen zlomek

WELT v rozhovoru připomíná konkrétní čísla týkající se dublinského systému.

V období 2015 až 2025 podal německý Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky přibližně 594 000 žádostí, aby jiné členské státy převzaly žadatele, za jejichž azylové řízení měly být podle pravidel odpovědné.

Fakticky však bylo do jiných zemí přemístěno pouze 58 300 osob.

To znamená přibližně každého desátého.

Solwyn to považuje za důkaz selhání Dublinu.

Vzpomíná například na případ súdánského migranta, kterého na letišti Kolín/Bonn kontroloval během služby. Podle databáze měl být tento muž už pětkrát převeden do Itálie, která byla za jeho azylový případ odpovědná.

Pokaždé se však znovu vrátil do Německa a celý administrativní proces začal znovu.

Solwyn takový systém označuje za absurdní.

„Azyl se změnil v nefunkční imigrační systém“

Podle bývalého policisty se zároveň ztratil původní smysl azylu.

Ten podle něj spočívá v tom, že člověk dostane dočasnou ochranu před konkrétním nebezpečím a po skončení této hrozby se vrátí domů.

V praxi se však podle něj návrat stále méně prosazuje.

Solwyn kritizuje i skutečnost, že se debata rychle přesouvá k integraci.

Podle jeho interpretace by integrace měla být primárně spojena s lidmi, kteří do Německa přicházejí legálně za prací.

Současný azylový systém podle něj ve skutečnosti funguje jako dysfunkční imigrační systém, protože i odmítnutí žadatelé často dlouhodobě zůstávají v zemi.

Dobrindtova „migrační změna“ podle něj zatím změnou není

Solwyn je skeptický i k politice ministra vnitra Alexandera Dobrindta.

Skutečný obrat by podle něj nastal až tehdy, kdyby Německo dosáhlo situace, kdy:

zemi opustí více lidí s povinností vycestovat, než kolik nových lidí nelegálně vstoupí.

To se podle něj zatím nikdy nestalo.

Pokles žádostí o azyl vysvětluje spíše relativně klidnější situací v některých zdrojových regionech než úspěchem německé politiky.

Zvlášť upozorňuje na Súdán.

Pokud by se podle něj kvůli tamní válce vydalo směrem k Evropě větší množství lidí, mohl by se scénář roku 2015 zopakovat.

„Súdán je jatka,“ říká Solwyn a upozorňuje, že německý azylový systém by na nový silný migrační tlak nebyl výrazně lépe připraven než před deseti lety.

Německé hraniční kontroly označuje za předstírání akceschopnosti

Velmi kritický je také k odmítání migrantů na německých hranicích.

Od května 2025 je za určitých podmínek možné odmítnout vstup i lidem, kteří na hranici požádají o azyl.

Solwyn však tvrdí, že toto opatření nefunguje.

Podle něj policisté tráví celé dny a noci tím, že lidem sdělí, že vstoupit nesmějí, přičemž dotyční mohou později obejít kontrolovaný přechod a překročit takzvanou zelenou hranici.

Za ještě nebezpečnější považuje politický precedent, který Německo vytvořilo vyhlášením národní mimořádné situace.

Pokud by podle něj například 100 000 migrantů připlulo do Španělska, Itálie nebo Řecka, mohou se tyto státy v budoucnu na obdobný argument odvolat a začít migranty posílat dále na sever bez registrace.

Dobrindtův krok se tak podle Solwyna může Německu nakonec vrátit jako bumerang.

Ani nový evropský azylový systém podle něj není zárukou změny

Solwyn nevěří ani novému GEAS.

Jeho argument je jednoduchý:

Evropa už jeden společný systém měla – Dublin III.

Ten ukládal zejména státům na vnější hranici EU povinnost migranty registrovat a zpracovávat jejich žádosti.

Pokud tyto státy podle Solwyna pravidla Dublinu fakticky nedodržovaly, není podle něj jasné, proč by měla stejná politická realita automaticky zmizet po zavedení nového systému.

Jednání s Talibanem ho pobuřuje

Zvlášť emotivně Solwyn reaguje na německé snahy umožnit deportace Afghánců prostřednictvím nepřímých kontaktů s Talibanem.

Jako bývalý policista to označuje za urážku lidí, kteří byli během německého nasazení v Afghánistánu zabiti nebo vážně zraněni.

Vadí mu zejména představa, že Německo může z praktických důvodů platit režimu, jehož příslušníci bojovali proti západním vojákům, aby zpět převzal vlastní občany.

Na otázku, jak tedy deportovat pachatele trestné činnosti, nabízí mimořádně tvrdé návrhy.

Připouští, že jde o dilema, ale volá po „kreativních řešeních“. U pachatelů, které nelze deportovat, by například podporoval možnost dalšího zadržování i po odpykání trestu.

Jeho argument zní, že člověk, který má povinnost opustit Německo, by neměl po odpykání trestu automaticky znovu volně žít v zemi.

200 až 300 tisíc lidí s povinností vycestovat

Solwyn v rozhovoru uvádí, že se podle jeho odhadu v Německu nachází přibližně 200 000 až 300 000 lidí s povinností vycestovat.

Zdůrazňuje, že podle jeho pojetí nejde o uznané uprchlíky nebo politicky pronásledované osoby, ale o lidi, jejichž žádost o ochranu nebyla uznána a kteří přesto zemi neopustili.

Za zvlášť problematickou považuje koncentraci migrantů v některých městských čtvrtích.

Jako příklad uvádí Dortmund-Nordstadt, kde v mládí trávil mnoho času. Podíl obyvatel s migračním původem tam podle něj dnes přesahuje 80 procent.

Jeho hodnocení je velmi tvrdé: v takových čtvrtích podle něj už právní stát částečně ustupuje.

„Pak budeme mít občanskou válku v německých velkoměstech“

Právě zde přichází nejvýraznější výrok celého rozhovoru.

Solwyn tvrdí, že pokud by německá vláda chtěla skutečně ve velkém prosazovat odchody lidí bez práva pobytu, musela by některým z nich omezit sociální dávky a pod hrozbou zadržení je přimět k opuštění země.

Podle něj by však odpor nepocházel jen od samotných migrantů.

Počítá také s aktivitou dobře organizovaných neziskových organizací a soukromých osob, které by proti rozsáhlým deportacím protestovaly.

Jako paralelu zmiňuje Spojené státy a konflikty kolem zásahů imigrační služby ICE.

A právě poté vyslovuje svou nejdramatičtější předpověď:

„Pak budeme mít občanskou válku v německých velkoměstech.“

Je nutné zdůraznit, že jde o Solwynovu prognózu, nikoli o konstatování WELT, že Německu občanská válka bezprostředně hrozí.

Německo podle něj odmítnuté žadatele postupně legalizuje

Solwyn rovněž kritizuje mechanismus takzvané Duldung, tedy dočasného strpění pobytu člověka, jehož deportace není momentálně realizovatelná.

Podle něj se z dočasného stavu často postupně stává trvalý pobyt.

Jeho popis řetězce zní:

1. člověk má povinnost Německo opustit,
2. deportace je pozastavena,
3. získá status strpění,
4. později případně jiný ochranný status,
5. a nakonec může získat i německé občanství.

Solwyn tvrdí, že právě to podle něj vysvětluje paradox, proč Německo každý rok přijímá stovky tisíc nových žádostí o azyl, ale počet lidí s povinností vycestovat se dlouhodobě výrazně nemění.

Jeho řešení: azyl jen na vnější hranici EU

Přes velmi tvrdou kritiku nabízí Solwyn i konkrétní systémovou alternativu.

Podle něj by žádosti o azyl měly být podávány výhradně na vnější hranici Evropské unie.

A tam by také mělo být o žádostech definitivně rozhodováno.

Hraniční ochrana i azylové řízení by podle jeho představy přešly do rukou společných evropských institucí.

Systém by měl obsahovat:

• jednotné evropské podmínky ochrany,
• standardizované právní řízení,
• možnost odvolání přímo na místě,
• detenční zařízení pro odmítnuté žadatele na hranici,
• následné přerozdělení pouze těch lidí, kteří ochranu skutečně získají.

Takové řešení by ale znamenalo významnou ztrátu národních pravomocí.

Právě proto podle Solwyna není politicky snadno prosaditelné.

Domnívá se, že vlády v Madridu, Římě nebo Aténách by se jen těžko vzdaly vlastní kontroly nad hranicemi.

Jeho paradoxní závěr zní:

skutečně účinná ochrana evropských hranic by podle něj vyžadovala méně národního, nikoli více národního rozhodování.

Chce také obnovit povinnost pobytu v konkrétním místě

Jako jednodušší opatření připomíná pravidlo, které v Německu existovalo do roku 2015.

Uznaní žadatelé o azyl tehdy mohli mít povinnost pobývat v konkrétním okrese nebo městě.

Podle Solwyna by obnovení této Wohnsitzauflage usnadnilo dohled úřadů.

Kritizuje, že mladí muži jsou podle jeho zkušenosti někdy zadrženi v oblastech, kde by podle svého statusu vůbec být neměli, nebo se dokážou vyhnout místně příslušným úřadům.

Stejně tak navrhuje, aby cesta na dovolenou do země původu mohla vést ke ztrátě ochranného statusu – protože podle něj zpochybňuje tvrzení, že návrat do země je pro daného člověka nebezpečný.

Český pohled: problém není jen migrace, ale důvěra ve fungování Schengenu

Pro Česko je na celém rozhovoru nejpodstatnější jedna věc.

Pokud členské státy přestanou věřit, že jejich partneři na vnější hranici migranty řádně registrují, rozhodují o žádostech a skutečně vracejí neúspěšné žadatele, logickou reakcí budou kontroly uvnitř Schengenu.

To už přímo zasahuje české zájmy.

Česká ekonomika stojí na rychlém pohybu lidí a zboží přes hranice s Německem, Rakouskem, Polskem a Slovenskem. Dlouhodobé obnovení kontrol by znamenalo náklady pro:

• dopravce,
• automobilový průmysl,
• přeshraniční pracovníky,
• logistické firmy,
• turistiku.

Zároveň má Česko společný zájem s Německem na tom, aby EU dokázala odlišovat legální pracovní migraci, skutečný azyl a nelegální pobyt.

Právě v tomto bodě je Solwynova kritika relevantní i bez nutnosti přijímat jeho nejdramatičtější scénáře.

Pokud systém nedokáže v praxi rozlišit, kdo má na ochranu nárok a kdo ne, nebo nedokáže vykonat pravomocné rozhodnutí o návratu, ztrácí důvěru veřejnosti. A právě tato ztráta důvěry pak může být politicky významnější než samotná čísla přicházejících migrantů.

Jeho závěr je proto tvrdý, ale v evropské debatě podstatný: pokud EU nedokáže společně chránit vnější hranici, může se podle něj postupně vrátit k národním hranicím.

A to by pro zemi, jako je Česko, která z volného pohybu uvnitř Evropy ekonomicky výrazně profituje, nebyla dobrá zpráva.