Německá armáda naráží na limity: Hormuz, Litva i válka dronů ukazují, že Evropa už nemá čas

Český přesah

Pro Česko je tahle debata mimořádně důležitá, i když se na první pohled týká hlavně Německa, Perského zálivu a Ukrajiny. Česká republika je součástí NATO, je pevně navázaná na německou bezpečnostní politiku a zároveň sama řeší, jak rychle modernizovat armádu pro válku 21. století. Pokud německé námořnictvo i pozemní síly otevřeně přiznávají přetížení, nedostatek kapacit a zpoždění v klíčových technologiích, je to varovný signál i pro Prahu. Zvlášť důležité je to ve chvíli, kdy se ukazuje, že budoucí konflikt nemusí být veden jen tanky a dělostřelectvem, ale také drony, senzory, robotikou a digitální komunikací. Pro českého čtenáře je podstatné ještě něco: Německo už zjevně neuvažuje jen o obraně vlastního území, ale o dlouhodobém přechodu k mnohem tvrdší a praktičtější bezpečnostní kultuře. A to nevyhnutelně ovlivní i celou střední Evropu.

Nejmenší námořnictvo všech dob

Dva aktuální německé texty z WELT do sebe zapadají překvapivě přesně. První varuje, že německé námořnictvo je už dnes na hraně svých možností, pokud by mělo být nasazeno v oblasti Hormuzského průlivu. Druhý, rozsáhlý rozhovor s inspektorem německého pozemního vojska Christianem Freudingem, ukazuje, jak zásadně se mění německé vojenské uvažování pod vlivem války na Ukrajině. Spojené dohromady dávají tyto dva texty jasný obraz: Německo chápe, že svět vstoupil do nové éry bezpečnostních rizik, ale současně přiznává, že jeho armáda má příliš málo sil, příliš málo času a příliš mnoho úkolů najednou.

Prvním tématem je možná účast Bundeswehru v mezinárodní operaci k zabezpečení lodní dopravy v Hormuzském průlivu. Ten je jednou z nejcitlivějších tepen světové ekonomiky – právě tudy proudí významná část světových dodávek ropy a plynu. Německý kancléř Friedrich Merz kvůli tomu jednal v Paříži s Emmanuelem Macronem a Keirem Starmerem o možném mezinárodním zapojení po skončení íránské války. Z německé strany se uvažuje například o minolovných kapacitách nebo o dálkovém námořním průzkumu.

Jenže právě tady přišlo velmi tvrdé varování. Inspektor námořnictva Jan Christian Kaack přiznal, že Německo má „nejmenší námořnictvo všech dob“, ale přitom čelí obrovskému množství úkolů. Podle něj se svět momentálně soustředí na Blízký východ, ale Německo nesmí ztratit ze zřetele ani severní a východní křídlo Evropy. Kaack mluví o růstu ruských aktivit, o častějších ponorkových operacích, narušeních vzdušného prostoru a sabotáží proti potrubím a podmořským kabelům. Jeho klíčové sdělení je jednoduché: každá další mise mimo Evropu znamená méně kapacit pro hlavní úkoly doma.

To je pro Evropu nepříjemná zpráva. Německo je po Francii nejdůležitějším vojenským hráčem Evropské unie a zároveň hlavním logistickým a průmyslovým uzlem evropské obrany. Pokud právě německé námořnictvo říká, že „všechno, co máme, je nasazeno“, pak to znamená, že evropské ozbrojené síly fungují už teď velmi těsně na hranici svých možností. Zvlášť ve chvíli, kdy se paralelně počítá s dlouhodobým odstrašováním Ruska a s ochranou evropských zájmů v jiných částech světa.

Čtyři základní charakteristiky budoucího bojiště

Druhý text posouvá debatu ještě dál. Generál Christian Freuding, který stojí v čele německého pozemního vojska, popisuje, jak se Bundeswehr musí připravit na zcela nový druh války. Ukrajina podle něj ukazuje čtyři základní charakteristiky budoucího bojiště.

Za prvé se vrací význam „masy“. Německo se podle něj poslední dvě dekády příliš soustředilo na špičkové technologie, ale válka znovu ukazuje, že rozhoduje i množství prostředků a jejich dostupnost. Válka je podle Freudinga znovu otázkou ekonomiky: jak učinit útok dražším než obranu.

Za druhé se bojiště stává téměř dokonale průhledným. Hustá síť senzorů, průzkumných prostředků a dat znamená, že už prakticky neexistují bezpečné prostory pro přesun vojsk. To podle něj dramaticky zvyšuje riziko klasického soustředění sil před útokem.

Za třetí válku urychluje automatizace a autonomie. Čas mezi zjištěním cíle a zásahem se zkracuje téměř na nulu. Nepřítel už nemusí být fyzicky blízko – pozemní síly lze ničit na dálku a první kontakt s protivníkem bude stále častěji probíhat přes bezpilotní systémy.

A za čtvrté Freuding zdůrazňuje „současnost protikladů“: na jednom bojišti dnes vedle sebe existují technologie včerejška, dneška i zítřka. Umělá inteligence, drony a robotické systémy vedle bajonetů, zákopů a levné masové techniky.

Pro německou armádu z toho plyne zásadní závěr: budoucnost nebude stát na jedné speciální „dronové složce“, ale na hlubokém začlenění bezpilotních prostředků do všech částí armády. Drony a robotické systémy mají být přirozenou součástí tankových jednotek, pěchoty, dělostřelectva, průzkumu, logistiky i evakuace raněných. Freuding dokonce uvažuje o tom, že vedle tradičních manévrových prvků vznikne nové, čtvrté manévrové jádro – právě bezpilotní.

Velmi důležité je také to, že Německo se už nesnaží učit jen teoreticky. Freuding otevřeně říká, že nikdo neumí dnes učit válku s drony lépe než Ukrajinci, protože ji vedou každý den v praxi. Proto už před Velikonocemi dorazili první ukrajinští instruktoři do německých výcvikových škol a začali školit německé vojáky. Nejde přitom o štábní důstojníky od stolu, ale o vojáky s reálnou frontovou zkušeností. To je velmi důležitý moment: Německo přechází od abstraktního plánování ke studiu války v její syrové realitě.

Bundeswehr má i slabiny

Freuding ale zároveň přiznává, že Bundeswehr má i velmi konkrétní slabiny. Velkým problémem zůstává obrana proti dronům – a to i pro německou brigádu v Litvě, která má být do roku 2027 rozšířena přibližně na 5000 vojáků. Dodávky systému Skyranger od Rheinmetallu podle něj přicházejí příliš pozdě, a proto armáda hledá rychlá improvizovaná řešení na trhu. Podobně kritická je situace v oblasti digitálního rádia a komunikace. Freuding říká otevřeně, že do konce letošního roku musí mít armáda alespoň základní „války schopnou“ digitální komunikaci. Jinak bude problém.

Zajímavá je i jeho úvaha o Rusku. Podle něj Moskva zatím nedosáhla žádného ze svých strategických cílů. NATO se rozšířilo, evropské státy investují do obrany a každé další opotřebení ruské armády dává Západu čas. Jeho věta, že „všechno, co Rusko opotřebovává, nás dostává do lepší situace“, je v německém kontextu velmi tvrdá – a ukazuje, jak moc se německé bezpečnostní myšlení za poslední roky změnilo.

To všechno ale naráží na jeden problém: lidé. Německo potřebuje dobrovolníky pro brigádu v Litvě a zároveň širší společenské přijetí myšlenky, že obrana svobody není samozřejmost, ale úkol. Freuding působí v tomto směru opatrně optimisticky. Tvrdí, že v Německu se mění strategická kultura a že roste ochota vnímat obranu jako společenskou povinnost. Zároveň ale připouští, že pokud dobrovolnost nebude stačit, demokratický stát musí být schopen použít i jiné nástroje.

Právě zde se oba texty spojují. Námořnictvo říká, že už teď sotva zvládá všechny své úkoly. Pozemní vojsko říká, že válka budoucnosti bude rychlejší, tvrdší, technologičtější a personálně náročnější. Dohromady z toho vychází nepříjemná pravda: Německo už chápe rozsah problému, ale jeho vojenské kapacity stále nejsou na novou realitu plně připraveny.

Závěr

Německo dnes vysílá Evropě dvojí signál. Na jedné straně chápe, že bezpečnostní doba se změnila a že je nutné učit se od Ukrajiny, zrychlit digitalizaci armády, rozvíjet dronové schopnosti a posilovat odstrašení vůči Rusku. Na druhé straně ale otevřeně přiznává, že jeho síly jsou přetížené, některé technologie přicházejí pozdě a nové mise už narážejí na limity kapacit. Pro Česko je to důležitá lekce: spoléhat na to, že obranu „vyřeší velcí“, už nestačí. Střední Evropa bude muset být vojensky silnější, praktičtější a mnohem rychlejší než dosud.