Německá energetická transformace stojí biliony. Kritici varují, že cesta ke klimatické neutralitě může zemi přijít velmi draho

Český přesah

Debata, která dnes probíhá v Německu, je mimořádně důležitá i pro Českou republiku. Německo je největším obchodním partnerem Česka a jakékoli změny jeho energetické politiky se velmi rychle promítají do cen elektřiny, průmyslové výroby i investic ve střední Evropě. Německá diskuse navíc připomíná otázku, kterou si postupně začínají klást i další evropské státy: jak skloubit ochranu klimatu s konkurenceschopností ekonomiky, aniž by náklady začaly ohrožovat veřejné finance nebo životní úroveň obyvatel. Článek je názorovým komentářem autora Axela Bojanowského zveřejněným v deníku WELT a odráží jeho hodnocení současné německé klimatické politiky.

Německá energetická transformace (Energiewende) patří již řadu let mezi nejambicióznější klimatické projekty na světě. Zatímco její zastánci ji považují za nezbytnou investici do budoucnosti, stále více hlasů upozorňuje na její rostoucí finanční náročnost.

Ve svém komentáři pro deník WELT vědecký redaktor Axel Bojanowski tvrdí, že se Německo dostalo do nákladové pasti, která může zemi stát biliony eur a zároveň oslabit její hospodářskou konkurenceschopnost.

Kritika přichází i z průmyslu

Autor připomíná výrok generálního ředitele chemického koncernu Evonik Christiana Kullmanna, podle kterého:

„Německá energetická transformace dosud stála přibližně 1 bilion eur, tedy zhruba 25 bilionů korun. A co nám přinesla? Nic.“

Podle autora se Evropská unie a především Německo dostaly svou energetickou politikou do situace, kdy náklady rostou rychleji než očekávané přínosy.

Právě proto se podle něj stále častěji objevují návrhy:

• reformovat evropský systém obchodování s emisními povolenkami,
• posunout německý cíl klimatické neutrality z roku 2045 na 2050.

Čtyři obrovské finanční zátěže

Autor rozděluje náklady německé klimatické politiky do čtyř hlavních oblastí.

Podle jeho názoru Německo současně financuje:

• samotnou energetickou transformaci,
• dotace na snižování cen elektřiny,
• nákup emisních povolenek od ostatních států Evropské unie,
• mezinárodní klimatickou pomoc rozvojovým zemím.

Podle komentáře jde o souběh několika mimořádně nákladných programů, jejichž celkové finanční dopady vláda ani neumí přesně vyčíslit.

Vláda sama nezná skutečné náklady

Jedním z hlavních terčů kritiky je skutečnost, že spolková vláda podle autora nedokázala předložit ucelený přehled celkových nákladů energetické transformace.

Ve své odpovědi na parlamentní dotazy uvedla, že přesné rozdělení mezi veřejné a soukromé investice je metodicky velmi obtížné a že nemá k dispozici odhad veřejných výdajů.

Autor to označuje za skandální situaci.

Podle něj není možné zásadně měnit fungování celé ekonomiky, aniž by stát přesně věděl, kolik celý projekt skutečně stojí.

Varování Nejvyššího kontrolního úřadu

Komentář připomíná také stanovisko německého Spolkového účetního dvora (Bundesrechnungshof).

Ten již v roce 2024 upozornil, že dostupnost cenově přijatelné elektřiny začíná být problémem.

Jen výstavba a modernizace elektrických sítí si podle odhadů do roku 2045 vyžádá investice přes:

• 460 miliard eur, tedy přibližně 11,5 bilionu korun.

Kontroloři zároveň kritizovali ministerstvo hospodářství, že tyto systémové náklady ve svých výpočtech dostatečně nezohledňuje.

Podle nich mohou jednotlivé státní dotace vytvářet zkreslený obraz skutečných nákladů celé transformace.

Celkové náklady mohou dosáhnout 137,5 bilionu korun

Autor dále cituje studii Německé obchodní a průmyslové komory (DIHK).

Ta odhaduje, že do roku 2050 bude nutné investovat do energetického systému přibližně:

• 5,5 bilionu eur, tedy asi 137,5 bilionu korun.

Podle komentáře mají tyto obrovské prostředky zajistit v zásadě stejné množství elektřiny jako dnes, avšak z více proměnlivých zdrojů.

Autor zároveň upozorňuje, že peníze vynaložené na energetickou transformaci následně chybějí například ve školství, zdravotnictví nebo při modernizaci infrastruktury.

Miliardy na levnější elektřinu

Významnou položkou jsou podle článku také každoroční státní kompenzace vysokých cen elektřiny.

Spolková vláda na jejich tlumení vydává přibližně:

• 30 miliard eur ročně, tedy asi 750 miliard korun.

Autor upozorňuje, že jde o vyšší částku, než kolik činí rozpočet německého ministerstva školství a výzkumu.

Podle jeho názoru stát místo investic do budoucnosti stále více financuje pouze zmírňování důsledků vlastní energetické politiky.

Německo je největším dárcem klimatické pomoci

Další kritika míří na zahraniční klimatickou pomoc.

Podle autora Německo poskytuje téměř:

• 12 miliard eur (asi 300 miliard korun) ročně,

z toho:

• 6,1 miliardy eur (přibližně 152,5 miliardy korun) pochází přímo ze státního rozpočtu.

Komentář uvádí několik příkladů projektů, které jsou podle autora obtížně obhajitelné.

Zmiňuje například financování:

• cyklostezek v Peru,
• školení řidičů rikš pro transgender osoby v Indii,
• projektů „zelených veřejných prostor“ ve Rwandě,
• ekologických mešit a klimatických kázání v Maroku.

Autor kontrastuje tyto výdaje se situací v Německu, kde podle něj některé nemocnice během vln veder stále nemají klimatizované operační sály.

Další miliardy mohou stát emisní povolenky

Podle komentáře přitom vysoké výdaje na ochranu klimatu nemusí být konečné.

Kvůli nedostatečnému plnění emisních cílů bude Německo pravděpodobně nuceno nakupovat emisní povolenky od jiných členských států Evropské unie.

Autor odhaduje, že tato částka může dosáhnout až:

• 38 miliard eur, tedy přibližně 950 miliard korun.

Autor: Nejdražší cesta není nejlepší

V závěru komentáře Axel Bojanowski shrnuje svůj pohled velmi jednoznačně.

Podle něj Německo vede klimatickou politiku způsobem, který předpokládá, že nejdražší řešení je zároveň morálně nejhodnotnější.

Autor však dochází k opačnému závěru.

Tvrdí, že právě nejdražší cesta může být zároveň tou nejméně rozumnou a že současná klimatická politika představuje pro německou ekonomiku stále větší finanční riziko.