Český přesah:
Vývoj v Sasku-Anhaltsku je mimořádně zajímavý i pro českého čtenáře, protože se zde potkávají dvě zásadní otázky, které mohou v příštích letech ovlivnit celou německou politiku. AfD se nepokouší pouze stát nejsilnější stranou, ale její zemský lídr Ulrich Siegmund otevřeně usiluje o absolutní většinu a samostatnou vládu bez koaličních partnerů. Současně se už uvnitř bezpečnostních složek vede spor o to, jak by se policisté měli zachovat, kdyby AfD skutečně převzala ministerstvo vnitra a začala prosazovat politiku, kterou by někteří úředníci považovali za protiústavní. Pro Česko je tento konflikt pozoruhodný proto, že ukazuje, kam až může dojít napětí mezi výsledkem demokratických voleb, povinností státních zaměstnanců respektovat vládu a jejich současnou přísahou na ústavní pořádek.

Volby do zemského sněmu v Sasku-Anhaltsku se postupně mění v jeden z nejdůležitějších politických testů současného Německa. AfD zde bojuje nejen o vítězství, ale podle svého lídra Ulricha Siegmunda přímo o možnost vládnout bez jakéhokoli partnera.

Siegmund svou strategii podle DIE WELT formuloval velmi jednoznačně: buď AfD získá dostatek hlasů k samostatnému vládnutí, nebo zůstane v opozici.

Zároveň však vzniká druhá, mnohem citlivější debata. Co by se stalo, kdyby AfD skutečně převzala vládu – a například ministerstvo vnitra, pod které spadá policie?

Právě na tuto otázku se pokusil odpovědět místopředseda německých policejních odborů Gewerkschaft der Polizei (GdP) Sven Hüber. Jeho text adresovaný policistům vyvolal ostrou politickou a právní polemiku.

Siegmund: „Zvládneme to jen sami“

Ulrich Siegmund odmítá představu, že by se mohl stát ministerským předsedou například díky toleranci nebo zdržení se hlasování ze strany BSW.

Na otázku, zda by přijal zvolení premiérem, pokud by mu k tomu nepřímo pomohlo BSW, odpověděl odmítavě.

Jeho hlavní vzkaz zní:

AfD musí získat většinu sama.

Taková strategie má jasný volební účel. Siegmund se snaží přesvědčit voliče, kteří sice chtějí politickou změnu, ale uvažují například o hlasu pro BSW, aby svůj hlas dali přímo AfD.

Logika je jednoduchá: každý hlas pro menší stranu může být hlasem, který AfD nakonec bude chybět k absolutní většině.

Siegmund se proto snaží změnit hlavní otázku voleb.

Nemá podle něj znít: „Kdo bude po volbách s kým koalovat?“

Ale:

„Dokáže AfD získat vlastní většinu?“

BSW není jen možný partner, ale hlavně konkurent

Politická situace je přitom složitější, než se může na první pohled zdát.

Hlavním soupeřem AfD v boji o vedení zemské vlády je CDU. Současně však AfD bojuje také s BSW o protestní a nespokojené voliče.

Právě proto je pro Siegmunda nebezpečné, pokud část potenciálních voličů AfD dá přednost straně Sahry Wagenknechtové.

Jeho strategie připomíná předvolební taktiku Friedricha Merze před spolkovými volbami v roce 2025. Merz tehdy varoval před „ztracenými hlasy“ pro FDP a tvrdil, že kdo chce stabilní občanskou většinu, měl by volit CDU.

Siegmund nyní používá podobný argument z opačné strany politického spektra.

Kdo chce skutečný mocenský zlom v Sasku-Anhaltsku, nemá podle něj volit BSW, ale přímo AfD.

Radikální strategie: buď vláda AfD, nebo „všichni proti nám“

Siegmundův tvrdý postoj nevznikl nyní.

Už v červnu místopředseda zemské AfD Hans-Thomas Tillschneider v rozhovoru pro Politico vyloučil tolerovanou spolupráci nebo koalici s CDU.

Jeho formulace byla mimořádně ostrá.

Podle něj existují pouze dvě varianty:

• samostatná vláda AfD,
• nebo všechny ostatní strany proti AfD.

Tillschneider zároveň uvedl, že voliči AfD od strany neočekávají spolupráci s CDU. Očekávají podle něj, že AfD CDU politicky „zlikviduje“.

Tillschneider přitom není okrajovou postavou. Je považován za jednoho z klíčových stratégů zemské AfD a podílel se také na rozsáhlém vládním programu strany.

Jenže vedení AfD v Berlíně není tak kategorické

Tady začíná první významný rozpor.

Celostátní vedení AfD není vůči případné parlamentní spolupráci zdaleka tak odmítavé.

Mluvčí spolupředsedkyně AfD Alice Weidelové Daniel Tapp uvedl, že by z parlamentního hlediska bylo zcela legitimní, pokud by byl Siegmund například ve třetím kole volby ministerského předsedy zvolen díky tomu, že by se poslanci BSW zdrželi.

Takový postup by samozřejmě nebyl koalicí.

AfD by však fakticky získala vládu díky postoji jiné strany.

Weidelová navíc v minulosti několikrát zdůraznila, že její ruka směrem k CDU zůstává „natažená“.

Tím vzniká zásadní otázka: je Siegmundova strategie skutečně nepřekročitelným principem, nebo pouze velmi tvrdou předvolební taktikou?

Odpověď může přijít až den po volbách.

Pokud AfD skončí první, ale absolutní většinu nezíská, bude se muset Siegmund rozhodnout, zda skutečně odmítne jakoukoli vnější podporu a dobrovolně zůstane v opozici.

Höcke mezitím nabízí BSW přesný opak

Vnitřní rozpory AfD jsou ještě výraznější při pohledu do sousedního Durynska.

Pouhý den poté, co Siegmund ostře mobilizoval proti BSW, zveřejnil durynský předseda AfD Björn Höcke video, v němž nabídl Sahře Wagenknechtové podporu AfD při její případné volbě ministerskou předsedkyní.

Jinými slovy: zatímco Siegmund v Sasku-Anhaltsku voličům tvrdí, že BSW je překážkou absolutní většiny AfD, Höcke současně představuje BSW jako potenciálního politického partnera.

Právě tento rozpor ukazuje, že vztah AfD k ostatním stranám není ani uvnitř strany definitivně vyřešen.

Policisté se už připravují na otázku: Co když AfD převezme ministerstvo vnitra?

Ještě citlivější debatu otevřel místopředseda policejních odborů GdP Sven Hüber.

Ve členském časopise organizace podle DIE WELT zveřejnil text nazvaný přibližně „Správně říci ne“, v němž vyzývá policisty, aby se připravili na možnost účasti AfD ve vládě – například na převzetí zemského ministerstva vnitra.

Hüber připomíná policistům jejich přísahu na německou ústavu.

Podle něj nemá policista povinnost slepě respektovat každé politické rozhodnutí jen proto, že vychází od demokraticky zvolené vlády.

Z přísahy podle něj vyplývá povinnost aktivně chránit svobodný demokratický ústavní pořádek.

Jeho klíčová formulace zní v zásadě takto:

Člověk nemůže současně přísahat věrnost ústavě a spolupracovat s jejími nepřáteli.

Ve vztahu k AfD pak Hüber použil výrazné heslo:

„No-Go mit der AfD!“ – Žádná spolupráce s AfD.

Hüber se odvolává na hodnocení úřadů pro ochranu ústavy

Hüber svou argumentaci nestaví pouze na vlastním politickém názoru.

Používá hodnocení německých soudů a úřadů na ochranu ústavy.

Zemské organizace AfD v Sasku-Anhaltsku, Sasku a Durynsku jsou podle textu místními úřady pro ochranu ústavy klasifikovány jako prokazatelně pravicově extremistické.

Na spolkové úrovni je situace právně komplikovanější.

Spolkový úřad pro ochranu ústavy zatím nesmí AfD definitivně označovat za prokazatelně pravicově extremistickou organizaci. Správní soud v Kolíně nad Rýnem však podle článku konstatoval, že existuje dostatečná jistota o protiústavních tendencích uvnitř strany, i když podle soudu zatím neurčují celkový obraz celé AfD natolik, aby ji bylo možné jako celek tímto způsobem klasifikovat.

Hüber uvádí i tvrzení, že z přibližně 50 000 členů AfD tvoří více než 20 000 identifikovaní pravicoví extremisté.

Policisté dostali návod, jak zpochybnit rozkaz

Největší kontroverzi ale vyvolala praktická část textu.

GdP zveřejnila také malou kartičku s návodem k takzvané remonstraci, tedy služebnímu postupu, který německému úředníkovi umožňuje vyjádřit právní pochybnosti o pokynu nadřízeného.

Policisté podle návodu mají:

• okamžitě upozornit na právní pochybnosti,
• požadovat písemné potvrzení sporného příkazu,
• případně se obrátit na vyššího nadřízeného,
• celý postup dokumentovat.

Pokud by policista považoval příkaz přímo za trestný čin, má jej odmítnout.

Odbory dokonce nabízejí konkrétní formulace typu:

„Mám právní pochybnosti o tomto pokynu, protože…“

nebo:

„Považuji tento příkaz za trestný, a proto jej nebudu plnit.“

Právě v tomto bodě se debata změnila z obecné diskuse o AfD ve velmi vážný spor o hranice poslušnosti policie vůči demokraticky zvolené vládě.

Historik Knabe mluví dokonce o „výzvě k puči“

Jedním z nejtvrdších kritiků je historik Hubertus Knabe, bývalý ředitel památníku ve věznici Stasi Berlin-Hohenschönhausen.

Podle něj Hüber fakticky připravuje policisty na odpor proti případné demokraticky zvolené zemské vládě AfD.

Knabe jde velmi daleko a mluví dokonce o výzvě k neposlušnosti či „puči“ proti demokraticky zvolené vládě.

Současně upozorňuje na Hübrovu vlastní minulost.

Sven Hüber působil za existence NDR jako politický důstojník pohraničních jednotek a sloužil u berlínského hraničního pluku 33.

Knabe připomíná, že právě v jeho oblasti byl v roce 1989 zastřelen poslední člověk, který zahynul při pokusu o útěk přes Berlínskou zeď, Chris Gueffroy.

Po sjednocení Německa Hüber přešel k tehdejší Spolkové pohraniční stráži, dnešní Bundespolizei.

Tento osobní životopis dává dnešnímu sporu další citlivou historickou rovinu.

Ústavní právník: Policista nemůže sám rozhodnout, že vláda je protiústavní

Právní kritiku přidává berlínský odborník na ústavní právo Ulrich Battis.

Podle něj Hüber směšuje dva odlišné principy:

• ústavní právo občanů na odpor v mimořádné situaci,
• služební povinnosti státních zaměstnanců.

Policista podle Battise samozřejmě nemusí vykonat každý rozkaz bez přemýšlení.

Pokud se domnívá, že příkaz není v souladu se zákonem, musí použít právě proces remonstrace – upozornit na problém a řešit jej služební cestou.

Odmítnout rozkaz ale může pouze v krajních případech, například pokud:

• by porušoval lidskou důstojnost,
• nebo by samotného policistu nutil ke spáchání trestného činu.

Podle Battise není možné obecné právo na odpor proti případné vládě AfD odvozovat pouze z toho, že část policistů považuje danou stranu za protiústavní.

Druhé policejní odbory varují před politizací policie

Hüberův postup kritizuje také druhá významná policejní odborová organizace, Deutsche Polizeigewerkschaft (DPolG).

Její předseda Heiko Teggatz považuje popsané scénáře za přehnané a Hübrovo jednání za pokus odborové organizace politicky ovlivňovat vlastní členy.

Právě tady se dostává celý spor ke své nejcitlivější otázce:

Má policie předem politicky posuzovat vládu, kterou zvolili občané?

Nebo se má striktně řídit zákony a zasáhnout teprve tehdy, když konkrétní vláda či ministr skutečně vydá nezákonný rozkaz?

Jeden problém, dvě tváře: AfD chce moc – a instituce řeší, co s ní

Oba německé články se ve skutečnosti zabývají dvěma stranami stejného politického vývoje.

Na jedné straně je AfD v Sasku-Anhaltsku natolik silná, že její kandidát už nehovoří o protestní opozici, ale otevřeně plánuje samostatné převzetí zemské vlády.

Na straně druhé začínají lidé uvnitř státních institucí přemýšlet, jak by s takovou vládou fungovali.

To je pro Německo kvalitativně nová situace.

Debata už se netýká pouze toho, zda se s AfD smí hlasovat v parlamentu nebo zda s ní CDU může vytvořit koalici.

Otázka zní:

Co se stane, pokud AfD skutečně získá exekutivní moc?

Pak bude rozhodovat o:

• ministerstvech,
• policii,
• personální politice,
• zemské správě,
• školství,
• rozpočtu,
• migrační politice.

A právě tehdy se dosavadní teoretická debata o „Brandmauer“ vůči AfD může změnit v praktický ústavní problém.

Český pohled: státní služba musí chránit zákon, nikoli si vybírat vládu

Pro Česko je německá diskuse velmi cenná.

Také český policista, voják nebo státní úředník není osobně loajální vůči konkrétní politické straně. Jeho základní loajalita směřuje k právnímu řádu a ústavě.

Současně ale demokratický stát nemůže fungovat tak, že si každý příslušník bezpečnostních složek sám rozhodne, kterou demokraticky vzniklou vládu považuje za legitimní.

Právě zde vede mimořádně důležitá hranice.

Je naprosto legitimní odmítnout nezákonný příkaz. Není ale legitimní odmítnout vládu pouze proto, že policista nesouhlasí s její politickou orientací.

V tom spočívá i největší nebezpečí německého sporu.

Pokud by AfD skutečně získala většinu v demokratických volbách, její vláda by byla legitimní, dokud by jednala v rámci ústavy a zákonů.

Pokud by ale konkrétní ministr požadoval po policii protiústavní zásah, nezákonné sledování, diskriminaci občanů nebo jiný protiprávní postup, policista by naopak měl právní povinnost takový příkaz zpochybnit.

Německo proto možná před volbami v Sasku-Anhaltsku nevstupuje jen do dalšího politického souboje.

Může vstupovat do praktické zkoušky odolnosti svého ústavního systému.

A právě ta bude zajímavá pro celou Evropu.

---

---

📰 Zaujalo nás na českých webech

🟥 EvMagazin.cz: Škoda se může radovat: Elroq porazil v Německu všechny soupeře a vede červencové registrace elektromobilů

Škoda Elroq se v červenci stala nejregistrovanějším elektromobilem v Německu a porazila všechny konkurenční modely na jednom z nejdůležitějších evropských automobilových trhů. Českému SUV pomáhá kombinace praktické karoserie, známé značky a techniky koncernu Volkswagen. Zajímavé je i složení první desítky, v níž chybějí čínské a americké značky. Slabší umístění Tesly ale podle článku nelze automaticky chápat jako pokles poptávky, protože roli hraje výroba, dostupnost vozů a prodlužující se dodací lhůty. Červencové prvenství potvrzuje, že Škoda dokáže být v elektromobilitě konkurenceschopná i na německém trhu.

Proč článek doporučujeme:
Výsledek Elroqu je zajímavý především jako konkrétní ukázka úspěchu českého průmyslu v Německu. Současně naznačuje, že evropské automobilky mohou v elektromobilitě obstát proti americké i čínské konkurenci, pokud nabídnou vůz odpovídající místním zákazníkům.

Přečíst celý článek na EvMagazin.cz