Putin mluví o konci války, ale podle německého tisku zároveň drží Evropu v energetické pasti

Český přesah

Pro českého čtenáře je na těchto dvou německých textech nejdůležitější jedna věc: válka na Ukrajině není jen vojenský konflikt na východě Evropy, ale zároveň trvalý tlak na evropskou energetiku, dopravu, průmysl a politickou jednotu. Německý případ rafinerie PCK Schwedt ukazuje, jak hluboko v evropské infrastruktuře zůstává ruský vliv i po letech sankcí. Pro Česko je to varování: nestačí jen politicky deklarovat odklon od Ruska, pokud klíčová infrastruktura, dodavatelské trasy a strategické podniky zůstávají zranitelné. Stejně tak Putinova mírnější rétorika nemusí znamenat skutečnou ochotu k míru, ale spíše další pokus rozdělit Evropu na ty, kteří chtějí tvrdý postoj, a ty, kteří by rádi „nějak jednali“.

Válka na Ukrajině se podle Putina blíží ke konci

Ruský prezident Vladimir Putin při letošní vojenské přehlídce k výročí vítězství nad nacistickým Německem překvapil změnou slovníku. Válku na Ukrajině označil neurčitě jako „tu věc“ a prohlásil, že se blíží ke konci. Zmínil také „pana Zelenského“, který by podle něj mohl přijet k jednání do Moskvy. Ve srovnání s dřívější rétorikou Kremlu, která mluvila o „kyjevském režimu“ a „denacifikaci“, jde na první pohled o výrazné změkčení tónu.

Jenže právě zde je podle německého komentáře největší riziko omylu. U Putina není rozhodující, co říká, ale co Rusko skutečně dělá. A realita zůstává tvrdá: ruská armáda pokračuje v útocích, požadavky Kremlu se nezměnily a základní podmínkou Moskvy pro jednání zůstává faktické uznání ruské kontroly nad Donbasem. Pro Ukrajinu i velkou část její veřejnosti jsou územní ústupky nadále tabu.

Putinova změna rétoriky proto nemusí být signálem blížícího se míru, ale spíše taktickým manévrem. Kreml chce působit jako strana ochotná jednat, zatímco zároveň udržuje tlak na Ukrajinu i Evropu. Zvlášť nápadný je návrh, aby roli prostředníka směrem k Evropě sehrál bývalý německý kancléř Gerhard Schröder. Ten je v Německu symbolem někdejšího úzkého propojení politických elit s ruským energetickým byznysem. Putin tím vysílá jasný signál: chce jednat s těmi evropskými politiky, kteří byli nebo jsou k Rusku vstřícnější.

Německý tisk tvrdí, že Rusko je pod tlakem.

Německý text upozorňuje, že Rusko je pod tlakem. Jeho jednotky postupují jen pomalu a za cenu obrovských ztrát. Podle odhadů exilových redakcí Mediazona a Meduza mohlo Rusko přijít už o stovky tisíc padlých vojáků, přičemž jmenovitě známé ztráty se pohybují nejméně ve statisících. Zároveň se zhoršuje ekonomická situace Ruska. Ani vyšší příjmy energetických firem po krizi v Hormuzském průlivu nestačí zacelit díry ve státním rozpočtu.

Dalším problémem jsou ukrajinské dálkové drony. Ty dnes představují trvalou hrozbu pro rozsáhlou část evropského Ruska západně od Uralu. Moskva musí přesouvat náklady na obranu proti dronům na regiony a podniky, zatímco uvnitř Ruska roste nespokojenost kvůli cenzuře internetu a výpadkům mobilních sítí. Přesto nic z toho Putina zatím nedonutilo válku ukončit.

Rafinerie, která zásobuje Berlín je stále spojena s ruským Rosněftem

Druhý článek ukazuje stejnou ruskou strategii z jiné strany: přes energetiku. Německá rafinerie PCK Schwedt v Braniborsku patří ke klíčovým závodům pro zásobování Berlína a severovýchodního Německa benzinem, naftou a kerosinem. Zpracovává zhruba 11,5 milionu tun ropy ročně a podílí se asi deseti procenty na německé rafinační kapacitě. V Berlíně jezdí devět z deseti aut na palivo ze Schwedtu a rafinerie vyrábí také přibližně desetinu německého leteckého paliva.

Problém je, že rafinerie je stále většinově spojena s ruským Rosněftem. Německo sice podíly Rosněft Deutschland svěřilo do nucené správy, ale formální vlastnictví zůstává problémem. Když Rusko 1. května zastavilo tok ropy přes ropovod Družba, vznikl akutní problém: Schwedt potřebuje nové dodavatelské trasy.

Jednou možností jsou dodávky přes polský přístav Gdaňsk a polský ropovod Pommerania. Jenže Polsko váhá. Nechce pomáhat firmě, která je z 54 procent formálně vlastněna ruským koncernem Rosněfť. Varšava tak dává najevo, že evropská solidarita má své limity, pokud není jasně vyřešeno ruské vlastnictví strategické infrastruktury.

Německá vláda proto zvažuje obchvatné řešení. Menšinový akcionář Shell, který drží 37,5 procenta rafinerie, by mohl přes svůj vlastní podíl objednat více ropy v Gdaňsku. Polským partnerem by pak formálně nebyl Rosněfť, ale západní energetická firma. Prakticky by se však část ropy zpracovávala i v kapacitách, které odpovídají ruskému podílu. Polský provozovatel potrubí Pern naznačil, že u kontraktu se Shellem by problém být nemusel a že takové řešení by šlo spustit téměř „přes noc“.

Tento plán ale ukazuje, jak komplikovaná je evropská energetická realita. Formálně se Evropa od Ruska odpojuje, ale v praxi řeší právní kličky, vlastnické struktury, treuhandové účty, sankční výjimky a obavy z politické reakce Moskvy. Německá ministryně hospodářství Katherina Reiche zatím odmítá nucené vyvlastnění Rosněftu. Přitom právě to by podle části pozorovatelů mohlo odstranit největší překážku pro budoucnost rafinerie.

Současně Berlín investuje do budoucí transformace Schwedtu. Ministerstvo předalo podporu ve výši 350 milionů eur, tedy přibližně 8,75 miliardy korun, firmám Enertrag a Zaffra na výrobu syntetického klimaticky šetrnějšího kerosinu na bázi vodíku od roku 2030. To má ukázat, že rafinerie má dlouhodobou perspektivu i po fosilní éře.

Oba články tedy spojuje jedno téma: Rusko se snaží držet Evropu ve stavu závislosti, nejistoty a vnitřního rozdělení. Jednou cestou je mírová rétorika, která má oslovit evropské politiky ochotné k rychlému kompromisu. Druhou cestou je energetická infrastruktura, kde ruský vliv zůstává zabudovaný i tam, kde už politicky nemá být.

Pro Česko z toho plyne jasné poučení. Energetická bezpečnost není abstraktní pojem. Znamená vlastnickou kontrolu, alternativní trasy, zásoby, infrastrukturu, politickou vůli a schopnost rychle rozhodovat. A stejně tak platí, že Putinova slova o konci války je třeba číst velmi opatrně. Dokud se nezmění ruské požadavky a ruské činy, nejde o mír, ale o další fázi tlaku na Evropu.

Shrnutí

Putinova zmírněná rétorika může působit jako náznak ochoty jednat, ale skutečné ruské požadavky zůstávají prakticky beze změny. Německá rafinerie PCK Schwedt zároveň ukazuje, že evropský odklon od Ruska je mnohem složitější, než se zdá z politických prohlášení. Pro Česko je to důležité varování: bezpečnost státu se nepozná podle slov, ale podle kontroly nad kritickou infrastrukturou.