„Žijeme ve slumu“ – osobní zpověď novináře – obyvatele berlínské čtvrti Neukölln

Jiné páry si večer vyprávějí, jak bylo v práci. Moje žena vypráví o tom, jak si chlap píchá injekci do prstu. Bydlíme ve čtvrti bývalé starostky nyní primátorky paní Giffey (SPD) v Neuköllnu, o které všichni mluví už od Silvestra. Přičemž nejenom katastrofální a brutální oslava Silvestru byla problém, ale i každodenní život je zde nesnesitelný. A politika? Ta jen přihlíží. V Berlíně to takhle nesmí jít dále.

Jiné páry si večer vyprávějí, jak bylo v kanceláři. Moje žena hlásí věci jako: „V poledne stál na nádraží zanedbaný chlapík, opíral se o kolo a píchal si do prstu injekční stříkačku. Mezi všemi čekajícími lidmi.“ Nebo jak na ni před supermarketem Aldi křičela starší žena na invalidním vozíku s krvavě rudýma, rozevřenýma nohama. Protože prostě neměla ani euro. Žijeme v Neuköllnu, čtvrti, o které všichni mluví od nechvalně známého „Silvestra“. Ale většině z nich uniká podstata.

Nejde o Silvestra. Taky nejde skoro o to, kdo má takzvané migrační pozadí. Lidé jako Hüseyin z mého Späti (večerka) se tady se všemi baví a udržují sociální strukturu pohromadě. Jde o to, že mimo trendy koktejlové bary je tady všechno špatně. Oblast uprostřed Německa degeneruje a Senát a vládnoucí primátorka paní Giffey tomu přihlížejí. A to i přes to, že Franziska Giffey svou kariéru začínala zde, na místní radnici.

Hliníková fólie na heroin

V takzvané trendy čtvrti Neukölln je to nový doplněk: jedná se o stříbrný hliníkový pásek s černým pruhem a všude kolem se povaluje. Feťáci ho používají ke kouření heroinu: zapalovač vespod, proto folie zčerná a poté vdechují výpary. Je nyní nespravedlivé toto nazývat již součástí místní scény? Když se má malá dcera několikrát zeptá: „Co tam ti muži dělají?“, můžete být cynický. Ptá se, protože ti muži jsou všude: na Hermannstrasse, v parku Anita-Berber-Park, na náměstí Herrfurthplatz, kolem stanice Neukölln Ringbahn. Roky se přestavoval severní vchod do metra do stanice Hermannstraße, ale dnes víme proč: eskalátor je tu pro kolemjdoucí, kteří musí na vlak. My obyvatelé Neuköllnu se vyhýbáme pevnému, čtyři metry širokému kamennému schodišti vedle, protože to vůbec není skutečné schodiště, ale žijí tam feťáci. Zanechávají krev a injekční stříkačky, páchnou a hodně na sebe křičí. Můj syn má noční můry o injekčních stříkačkách, moje dcera nějaké uklízí do koše na hřišti, je to jako hloupé klišé ve filmu o nějakém sociálního dramatu.

Různá omezení během protipandemických opatření rovněž zanechala své stopy, i když politici nyní překonávají sami sebe v omlouvání tvrdosti tehdy zavedených opatření. Hospody a obchody v okolí musely zavřít a školní jídelna ve škole mého syna se už nikdy neotevřela. Máme více secondhandových obchodů a méně skutečného maloobchodu. A pak přišla energetická krize a zdražování. To vše přispívá k tomu, že u nejchudších a nejslabších, tedy u nás v Neuköllnu, život není vůbec jednoduchý. Čtvrť se společensky extrémně rozpadá. Expat hipsteři z univerzit a start-upy zůstávají ve svých okamžitě rozpoznatelných kavárnách – vše je označeno v angličtině a nápoje jsou dvakrát dražší než kdekoli jinde. Zbytek je nižší třída, ať už přistěhovalci či nikoliv.

Ale s tím, že ve čtvrti s 330 000 obyvateli je pouze právě jedna (!) místnost pro závislé na Karl-Marx-Strasse, kde dostanou čisté injekce a mohou si dát bezpečně svou dávku, s tím někdo může něco udělat. Možná radnice? Politika se vám zdá daleko, když procházíte Neuköllnem. Chodníky pokrývá jemná, suťovitá vrstva odpadků. Sáčky na tabák, staré roušky FFP2, tašky, kapesníky, pytlíky od bramborových lupínků. Povalují se tu staré pohovky, rozbité kočárky, staré matrace, kancelářské židle, tiskárny nebo rozbité police. Když projdete Schillerkiez na Tempelhofer Feld, snadno byste našli celé bytové vybavení. Prohnilé. Ale úplné.

Celé Německo bylo naštvané kvůli výbuchu násilí v Neuköllnu na Silvestra a ano, byli jsme také trochu šokováni vyhořelým autobusem na Sonnenallee. Ale to, že je tato oblast zničená a ponechána svému osudu, zde není pro nikoho novinkou. Vidíme to každý den. Když byla Franziska Giffeyová ještě starostkou čtvrti, hrdě představila službu: Svoz objemného odpad si můžete zavolat, kdykoli jste spatřili divokou skládku. „Každý, kdo ještě vyhazuje své odpadky v ulicích, se chová asociálně a musí počítat s postihy,“ uvedla tehdy. Velká kampaň z léta 2017 ale vůbec nefunguje. Jako všechno zde, i toto selhání politiky je mlčky ignorováno. Pokud musíte neustále přelézat odpadky, už se nebudete rozčilovat nad dalším rozbitým prádelníkem.

Jen se to zhoršuje

To by snad mohlo být součástí „kouzla“ zajímavé oblasti, jen: je to čím dál horší. V poslední době nelze využít autobusový přístřešek na Hermannově mostě, který ve skutečnosti patří autobusové lince 377. Neustále tam žije asi osm lidí, kteří mluví rusky a jsou brzy ráno hodně opilí. A o 300 metrů dále pod mostem Hertha se nachází rozsáhlá skládka odpadu, která je známější z hororových televizních snímků ze São Paula. Uprostřed Německa.

Ne všem se ale daří špatně, samozřejmě. V oceňovaném koktejlovém baru „Velvet“ poblíž radnice Neukölln stojí drink 14 eur. Ale pár o pár kroků dál, na náměstí Weichselplatz, bydlí někteří lidé ve stanech, stejně jako na starém Thomaskirchhofu II u Tempelhofer Feld. Čekám už jen, kdy se objeví první dřevotřískové chatrče. K vytvoření slumy pak už stačí jen málo.  V tiskových zprávách Senátu ani místního úřadu se ale toto téma vůbec neobjevuje. Politika přehlížení problémů pokračuje – nyní po volbách pravděpodobně znovu na 3,5 roku. Stará vláda může pokračovat, i když jasně prohrála. Po své porážce ve volbách mluvila Giffey o „protestním hlasování“ a „získání důvěry“. Propagoval „holistický pohled na město“. Chtěla analyzovat, v čem je problém.

K tomuto problému jistě patří i to, že jste museli měsíce čekat na průkaz totožnosti, že desítky tisíc městských bytů byly prodány americkým investorům a spustila se exploze nájmů v bytech, že letiště bylo otevřeno o devět let později – to vše toto může být přičítáno vládní SPD v Berlíně. Voliči jistě zapomínají a odpouštějí mnohé. Ale úpadek města, ten vidíte každý den. Určitě v Neuköllnu.

Policie pravidelně staví „mobilní hlídku“ uprostřed Hermannstrasse. Tady jsou, tři policisté  s informačními letáky. Nedávno jsem se ptal, jestli nevidí, co se děje ve stanici Leinestrasse. „Co máme dělat,“ zněla odpověď. Můžete „vyhnat lidi jednou“, ale vrátí se o dvě hodiny později. Skupiny po čtyřech až pěti lidech leží na lavičkách, pomáhají si s heroinem, popíjejí levný chlast a močí v rozích.

Každé jaro se škola v Körnerparku vydává na demoakci „Útok proti psímu hovínku“, děti počítají psí hovínka v ulicích a označují je růžovou barvou ve spreji. Poté se přečtou čísla. V průběhu let to není o nic méně. (A protože lidé s tureckým nebo arabským původem mají psy jen zřídka, rozhodně to není problém „migrantů“.)

Na druhou stranu fakt, že na škole Otto Hahna je podíl žáků s neněmeckým původem 97 procent a že jen 51 procent absolvuje maturitu, s tím nějak souvisí. A s chudobou. Možná s beznadějí. Není to o nic lepší, když se vše venku zdá zchátralé. (na Humboldtově škole v čistém Prenzlauer Berg je zastoupení neněmeckých dětí pouze 10 procent)

Ale přiznejme si pravdu: Ne všechna bizarní setkání jsou hrozivá nebo nepříjemná. Tento týden se na mě jižně od Hermannplatz vrhla žena kolem padesátky, ukázala na svůj svetr s logem norské kapely „A-ha“ a zamumlala: „Už jsou zpátky, ano, jsou to hity !“ To mě fakt dostalo. Na jednu stranu, protože doufám, že má pravdu, protože před pár lety toto bylo pěkné MTV unplugged album s Mortonem Harketem a skvělými hostujícími zpěváky jako Lissie a Alison Moyet. Na druhou stranu proto, že měla v ústech pouze jeden zub.