Východ proti Západu: Německo se znovu hádá samo se sebou. Jsou východní Němci problém, nebo politická avantgarda?

Český přesah:
Debata o rozdělení Německa na „východ“ a „západ“ má pro Česko mimořádný význam. Právě spolkové země bývalé NDR – Sasko, Durynsko, Braniborsko, Sasko-Anhaltsko či Meklenbursko-Přední Pomořansko – leží nejblíže českým hranicím a jejich politický vývoj se proto Česka dotýká více než dění v mnoha západoněmeckých regionech. Zároveň právě zde získává AfD nejsilnější podporu a právě zde se nejostřeji vede spor o to, zda je nespokojenost obyvatel důsledkem stále neuzavřené transformace po roce 1990, nebo už spíše samostatnou politickou identitou. Dva současné texty deníku WELT ukazují, jak hluboký tento německý konflikt je: historik Magnus Brechtken tvrdí, že západní Němci mají stále větší odpor k neustálým stížnostem z východu, zatímco komentátor Ulf Poschardt tvrdí téměř pravý opak – že právě východ Německa dnes určuje politický směr celé země.

Německo se více než tři a půl desetiletí po sjednocení stále nedokázalo úplně zbavit dělení na „Ossis“ a „Wessis“. Nejde už přitom pouze o rozdíly v příjmech, majetku nebo ekonomické výkonnosti. Stále více jde o rozdílné politické postoje, odlišný vztah k institucím, migraci, Evropské unii, Rusku či způsobu, jakým se obyvatelé bývalé NDR dívají na vlastní historii.

Aktuální debatu výrazně přiostřily dva texty zveřejněné v deníku WELT, které představují téměř protichůdné interpretace současného východního Německa.

Historik Brechtken: Západní Němci už mají stížností z východu dost

Historik Magnus Brechtken, zástupce ředitele renomovaného Institutu pro soudobé dějiny v Mnichově, upozornil v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung na rostoucí podráždění části obyvatel západního Německa.

Podle něj už mnoho západních Němců „má dost“ neustálých stížností přicházejících z východních spolkových zemí – a to i s ohledem na finanční prostředky, které po sjednocení směřovaly na východ.

Brechtken tvrdí, že se ve východním Německu vytvořila určitá „identita vymezování“, která podle něj na západě v podobné podobě neexistuje.

Za problematickou považuje například argumentaci, podle níž mají dnešní obyvatelé východního Německa méně majetku a menší možnosti dědictví, protože byli po sjednocení znevýhodněni západem.

Historik nabízí jinou interpretaci.

Podle něj je třeba připomenout především ekonomické dědictví NDR. Komunistická východoněmecká ekonomika podle Brechtkena po čtyřicet let spotřebovávala vlastní hospodářskou podstatu a nedokázala vytvořit množství soukromého a podnikového majetku srovnatelné se západním Německem.

NDR byla podle něj v roce 1989 prakticky hospodářsky vyčerpaným státem.

Z tohoto pohledu proto není realistické očekávat, že by bylo možné všechny ekonomické rozdíly mezi východem a západem během zhruba 35 let úplně odstranit.

Kritika „ochranářského“ přístupu k východním Němcům

Brechtken se nevymezuje pouze proti některým interpretacím hospodářských rozdílů. Kritizuje také způsob, jakým o východním Německu podle něj hovoří německá politika.

Podle historika se při oficiálních příležitostech často používá tón, jako kdyby bylo nutné obyvatele bývalé NDR neustále chválit, chránit nebo s nimi zacházet zvlášť opatrně.

Za příklad uvádí projevy při výročí německého sjednocení 3. října.

Podle něj se i prezident Frank-Walter Steinmeier příliš často uchyluje k jakési „rétorice dobrého pocitu“, místo aby lidem, kteří se cítí nepochopeni nebo hledají vlastní identitu, připomínal také některé nepříjemné historické skutečnosti.

Brechtkenův argument je tedy poměrně ostrý: dnešní rozdíly mezi východem a západem nelze automaticky interpretovat jako důsledek západoněmeckého vykořisťování nebo selhání sjednocení.

Část rozdílů má podle něj kořeny už v hospodářském a politickém systému samotné NDR.

Poschardt: Ve skutečnosti selhávají západoněmecké elity

Komentátor WELT Ulf Poschardt nabízí téměř zrcadlově opačný pohled.

Podle něj nejsou hlavním problémem východní Němci, ale západoněmecké politické, mediální a intelektuální elity, které údajně nedokážou přijmout, že část společnosti už jejich hodnoty a politické postoje nesdílí.

Poschardt reaguje mimo jiné na texty magazínu Spiegel, Frankfurter Allgemeine Zeitung a publicisty Gabora Steingarta, které podle něj vykreslují východní Němce stále více jako politický problém.

Jako příklad uvádí extrémně formulovanou reakci, podle níž by bylo v případě dalšího politického vývoje na východě nejlépe „postavit kolem něj plot a prodat ho Kazachstánu“.

Právě podobné výroky podle Poschardta ukazují, že určitá část západoněmeckého prostředí začíná vůči východu ztrácet trpělivost.

Spor o peníze: Mají se východu krátit dotace?

Velmi citlivá je debata o finančních transferech mezi jednotlivými částmi Německa.

Podle Poschardta se objevují návrhy, aby východoněmecké regiony přišly o část finanční podpory, pokud jejich obyvatelé nadále ve velkém hlasují pro AfD.

To komentátor zásadně odmítá.

Připouští, že samotný systém finančního vyrovnávání mezi spolkovými zeměmi lze legitimně zpochybňovat. Kritéria by však podle něj měla být čistě ekonomická a fiskální.

Peníze podle něj nesmějí být používány jako nástroj k vynucování „správného“ volebního chování.

Právě zde se oba pohledy střetávají nejvýrazněji.

Brechtken zdůrazňuje obrovské ekonomické náklady sjednocení a trpělivost západních Němců. Poschardt naopak varuje před situací, kdy by západní elity začaly finanční prostředky používat jako nástroj politické disciplíny.

Východoněmecká zkušenost s diktaturou

Poschardt přisuzuje velký význam specifické historické zkušenosti obyvatel bývalé NDR.

Podle něj mnoho východních Němců vnímá vlastní zkušenost s komunistickou diktaturou a následnou pokojnou revolucí roku 1989 jako důvod pro silnější důraz na osobní nezávislost a nedůvěru vůči autoritám.

Lidé, kteří prožili život v diktatuře, podle něj dobře vědí, co znamená každodenní přizpůsobování se režimu.

Právě proto mohou být podle této interpretace citlivější na politické a kulturní tlaky přicházející od institucí, médií nebo dominantních společenských vrstev.

Poschardt zároveň velmi ostře napadá část západoněmeckých liberálních elit. Tvrdí, že jejich kulturní dominance postupně končí a že právě rostoucí politická síla východoněmeckých voličů je jedním z faktorů tohoto vývoje.

AfD jako nejúspěšnější politický příjemce nespokojenosti

V obou textech se nepřímo nebo přímo objevuje AfD.

Právě tato strana dokázala nejúspěšněji využít pocitu části východoněmeckého obyvatelstva, že po sjednocení nedostalo odpovídající politické uznání nebo že je západoněmecké elity stále vnímají jako občany druhé kategorie.

Poschardt připomíná, že AfD úspěšně používá symboly spojené s východoněmeckou identitou.

V předvolebních kampaních se objevují například staré mopedy Simson, sekt Rotkäppchen nebo další výrobky a symboly spojené s každodenním životem bývalé NDR.

Nejde jen o nostalgii.

Je to politický způsob, jak voličům sdělit: vaše zkušenost a vaše identita nejsou méně hodnotné než zkušenost západních Němců.

Právě na tomto poli má podle Poschardta AfD výraznou výhodu proti tradičním stranám.

„Ostdeutschland ist die Avantgarde“

Poschardt jde ve svém komentáři ještě dál.

Tvrdí, že východní Německo dnes není zaostalou periferií, kterou je třeba přivést k západoněmeckému politickému modelu.

Naopak jej označuje za politickou avantgardu celé Spolkové republiky.

Jeho teze zní: změny, které se dnes nejviditelněji odehrávají na východě – oslabení tradičních stran, vzestup AfD, odmítání části liberálně-progresivních kulturních témat a rostoucí nedůvěra k tradičním institucím – se postupně přesouvají i do západní části země.

Podle Poschardta proto není AfD už dávno pouze východoněmeckým fenoménem.

Tvrdí, že její síla roste i na západě a že politické změny, které západoněmecké elity dosud spojovaly především s bývalou NDR, se postupně stávají celoněmeckým fenoménem.

Spor, který Německo zřejmě jen tak neuzavře

Oba texty se shodují v jedné zásadní věci, i když z ní vyvozují opačné závěry: vztah mezi západním a východním Německem se znovu stává velmi citlivým politickým tématem.

Brechtken vidí problém především v tom, že část východních Němců stále interpretuje vlastní situaci prostřednictvím křivd spojených se sjednocením, aniž by dostatečně reflektovala hospodářské dědictví NDR.

Poschardt naopak tvrdí, že západoněmecké elity nedokážou přijmout politickou emancipaci východu a reagují na ni rostoucí arogancí a pohrdáním.

Oba pohledy tak ve skutečnosti popisují stejný konflikt ze dvou stran.

A právě skutečnost, že se takto zásadně odlišné interpretace objevují současně dokonce na stránkách jednoho velkého německého média, dobře ukazuje, jak hluboký spor o východní Německo dnes je.

Pro Českou republiku je důležité sledovat jeho další vývoj především proto, že bezprostředně za českou hranicí leží region, který může v příštích letech zásadně měnit německou politiku.

---

---

📰 Zaujalo nás na českých webech

🟥 Novinky.cz: Blíží se katastrofa. Děti s noži, radikalizace a podpora Islámského státu, varuje německá charita

Německá charitativní organizace Die Arche varuje před rostoucí radikalizací části mladých lidí s migračním zázemím v Berlíně. Její mluvčí Wolfgang Büscher tvrdí, že pracovníci nacházejí nože už u jedenáctiletých dětí a v některých rodinách se podle něj šíří antisemitské či islamistické postoje a sympatie k propagandě Islámského státu. Článek upozorňuje také na vliv radikálních kazatelů na TikToku a Instagramu. Podle citovaných německých výzkumů považuje část muslimských žáků náboženská pravidla za nadřazená školním normám a u části mladších muslimů byly zaznamenány otevřené či skryté islamistické postoje.

Proč článek doporučujeme:
Téma ukazuje jednu z nejcitlivějších debat současného Německa – spojení integrace, školství, bezpečnosti a radikalizace mladých lidí. Pro českého čtenáře je důležité i proto, že podobné otázky se stále více řeší v celé západní a střední Evropě.

Přečíst celý článek na Novinky.cz